August Švagrovský

* 14. 3. 1847, Roudnice nad Labem (Litoměřice), Česká republika (Czech Republic)
† 27. 6. 1931, Písek (Písek), Česká republika (Czech Republic)
průmyslník, mecenáš, sběratel

 

národnost: česká
pohlaví: muž

heslo:
August Švagrovský patřil k předním osobnostem obrozeneckého hnutí v Roudnici nad Labem ve druhé polovině 19. stol. Pocházel z rodiny velkopodnikatele Martina Švagrovského a jeho ženy Růženy, kteří ve svém domě přijímali přední představitele pražského vlasteneckého hnutí a položili základ ke kulturnímu i politickému rozvoji města. Zajížděli k nim hudebníci, politikové, žurnalisté a umělci. Podporovali Jana Nerudu, který na jejich statku v Bechlíně napsal Kosmické písně a věnoval je jejich nejstarší dceři Růženě Švagrovské. Byli mecenáši malíře Václava Brožíka a díky podpoře Augusta Švagrovského mohl na studijní cestu do Říma odjet sochař Bohuslav Schnirch. Náhrobek pro Václava Švagrovského vytvořil Josef Myslbek.
V kulturním prostředí vyrůstal nejmladší syn August, který se zapojil do obrozeneckého života města již ve studentských letech. Tehdy spolupracoval s okresním tajemníkem Ervínem Špindlerem, rodákem z Chocně, který působil v Roudnici nad Labem několik desítek let i jako významný starosta města. Společně byli předními organizátory táboru lidu na Řípu v roce 1868, který se konal u příležitosti odvozu základního kamene na stavbu Národního divadla v Praze. Švagrovský zde přednesl jeden z hlavních referátů na téma „Kterak by se v českém národě měla šířit vzdělanost a kultura“. Základní kámen provázel po celou cestu do Prahy a v Praze byl opět prvním, který pronesl slavnostní proslov při jeho předání.
V Roudnici nad Labem společně se Špindlerem vydávali časopisy Ruch a Podřipan, které seznamovaly nejen s politickým a kulturním životem města, ale i se situací v habsburské monarchii. Učili společně občany parlamentní demokracii a snažili se zvyšovat jejich politické vědomí a angažovanost pro národ. Založili tělocvičnou jednotu Sokol a snažili se o její další rozvoj.
Stejně intenzivně podporovali kulturní život. Švagrovský byl předsedou ochotnického spolku - divadelní sál vybudovaný v prvním patře nově postavené Obecní spořitelny vybavil zdarma sedadly a zařízením jeviště. Na stavbu Národního divadla v Praze dodával rovněž zdarma dříví. Na vlastní náklad vydal Machiavelliho Vladaře a Smlouvu společenskou od Jeana Jacquesa Rousseaua.
Sestra Švagrovského se provdala za architekta Jana Zeyera, společně stáli u zrodu muzea ve městě. Jejich prostřednictvím se August Švagrovský seznámil s Antonínem Chittussim a se Zdenkou Braunerovou, kontakt s nimi ještě zintenzivnil Augustův zájem o výtvarné umění. V důsledku krize v Německu a rodinných tragedií se dřevařský podnik Švagrovských dostal do finančních potíží a zkrachoval. Po rozpadu rodinného majetku žil August Švagrovský několik let v cizině - převážně v Paříži, kde se hlouběji seznámil s moderním malířským uměním. Po návratu domů žil z podílu rodinného majetku a plně se mohl věnovat sběratelské činnosti, které se nyní stalo centrem jeho zájmu.
Švagrovský podporoval mladého nadějného umělce Angela Zeyera a umožňoval mu kontakty s výtvarníky, finančně zabezpečoval jeho studijní cesty do ciziny. Od dob práce v politické sféře se dobře znal s rodinou politika Václava Kratochvíla a díky těmto kontaktům se seznámil s jeho synovcem Milošem Jiránkem, s nímž uzavřel trvalé přátelství. Pomáhal mu hlavně po skončení studia v době začátků, kdy Jiránek potřeboval nejen morální ale i hmotnou podporu. Od tohoto umělce získal 11 obrazů z rané tvorby včetně podobizny, kterou mu zadal v roce 1907.
Švagrovský se stal mecenášem řady českých začínajících umělců a svůj vztah projevoval několika způsoby. Podněcoval je radou, podporoval je finančně a nakupoval od nich obrazy, zprostředkovával vzájemná setkání a účastnil se družných debat. Jednou z osobností, která chodila na tyto schůzky byl profesor Hanuš Schwaiger, který patřil k starší generaci, ale mladým dodával svou tolerancí a rozhledem impuls k výtvarné práci. Do kroužku chodili dále Antonín Hudeček, Václav Mašek a Antonín Slavíček.
S Antonínem Slavíčkem seznámil Miloš Jiránek v roce 1903 Augusta Švagrovského, který si od něj chtěl zakoupit obrazy do své sbírky. Z prvního setkání vyrostlo legendární přátelství, které trvalo až do Slavíčkovy smrti. O něm svědčí nejen řada zachovaných dopisů, ale i 60 Slavíčkových obrazů, které Švagrovský získal během společných sedmiletých kontaktů. Zahrnují 12 let Slavíčkovy tvorby, to znamená od roku 1898 do roku 1909. Největší část patří motivům z Prahy, z posledních tří let Slavíčkova života a krajinám, které Slavíček maloval v Kameničkách a v Hlinsku. Většinou se jedná o malé formáty, nazvané Vítězslavem Nezvalem jako „malá arcidíla“.
Z dopisů mezi Švagrovským a Slavíčkem vysvítá charakter přátelství těchto generačně navzájem odlišných mužů. Z počátku zaznívá Slavíčkův uctivý tón, později Švagrovského již nazývá drahým přítelem a radí se s ním i o rodinných a osobních záležitostech. Pro uměnovědu jsou nejdůležitější ty pasáže, kde Slavíček uvádí své tvůrčí problémy a metody, a radí se s A. Švagrovským, jak je řešit.
Osobnost Augusta Švagrovského
August Švagrovský patřil k předním osobnostem obrozeneckého hnutí v Roudnici nad Labem ve druhé polovině 19. stol. Pocházel z rodiny velkopodnikatele Martina Švagrovského a jeho ženy Růženy, kteří ve svém domě přijímali přední představitele pražského vlasteneckého hnutí a položili základ ke kulturnímu i politickému rozvoji města. Zajížděli k nim hudebníci, politikové, žurnalisté a umělci. Podporovali Jana Nerudu, který na jejich statku v Bechlíně napsal Kosmické písně a věnoval je jejich nejstarší dceři Růženě Švagrovské. Byli mecenáši malíře Václava Brožíka a díky podpoře Augusta Švagrovského mohl na studijní cestu do Říma odjet sochař Bohuslav Schnirch. Náhrobek pro Václava Švagrovského vytvořil Josef Myslbek.
V kulturním prostředí vyrůstal nejmladší syn August, který se zapojil do obrozeneckého života města již ve studentských letech. Tehdy spolupracoval s okresním tajemníkem Ervínem Špindlerem, rodákem z Chocně, který působil v Roudnici nad Labem několik desítek let i jako významný starosta města. Společně byli předními organizátory táboru lidu na Řípu v roce 1868, který se konal u příležitosti odvozu základního kamene na stavbu Národního divadla v Praze. Švagrovský zde přednesl jeden z hlavních referátů na téma „Kterak by se v českém národě měla šířit vzdělanost a kultura“. Základní kámen provázel po celou cestu do Prahy a v Praze byl opět prvním, který pronesl slavnostní proslov při jeho předání.
V Roudnici nad Labem společně se Špindlerem vydávali časopisy Ruch a Podřipan, které seznamovaly nejen s politickým a kulturním životem města, ale i se situací v habsburské monarchii. Učili společně občany parlamentní demokracii a snažili se zvyšovat jejich politické vědomí a angažovanost pro národ. Založili tělocvičnou jednotu Sokol a snažili se o její další rozvoj.
Stejně intenzivně podporovali kulturní život. Švagrovský byl předsedou ochotnického spolku - divadelní sál vybudovaný v prvním patře nově postavené Obecní spořitelny vybavil zdarma sedadly a zařízením jeviště. Na stavbu Národního divadla v Praze dodával rovněž zdarma dříví. Na vlastní náklad vydal Machiavelliho Vladaře a Smlouvu společenskou od Jeana Jacquesa Rousseaua.
Sestra Švagrovského se provdala za architekta Jana Zeyera, společně stáli u zrodu muzea ve městě. Jejich prostřednictvím se August Švagrovský seznámil s Antonínem Chittussim a se Zdenkou Braunerovou, kontakt s nimi ještě zintenzivnil Augustův zájem o výtvarné umění. V důsledku krize v Německu a rodinných tragedií se dřevařský podnik Švagrovských dostal do finančních potíží a zkrachoval. Po rozpadu rodinného majetku žil August Švagrovský několik let v cizině - převážně v Paříži, kde se hlouběji seznámil s moderním malířským uměním. Po návratu domů žil z podílu rodinného majetku a plně se mohl věnovat sběratelské činnosti, které se nyní stalo centrem jeho zájmu.
Švagrovský podporoval mladého nadějného umělce Angela Zeyera a umožňoval mu kontakty s výtvarníky, finančně zabezpečoval jeho studijní cesty do ciziny. Od dob práce v politické sféře se dobře znal s rodinou politika Václava Kratochvíla a díky těmto kontaktům se seznámil s jeho synovcem Milošem Jiránkem, s nímž uzavřel trvalé přátelství. Pomáhal mu hlavně po skončení studia v době začátků, kdy Jiránek potřeboval nejen morální ale i hmotnou podporu. Od tohoto umělce získal 11 obrazů z rané tvorby včetně podobizny, kterou mu zadal v roce 1907.
Švagrovský se stal mecenášem řady českých začínajících umělců a svůj vztah projevoval několika způsoby. Podněcoval je radou, podporoval je finančně a nakupoval od nich obrazy, zprostředkovával vzájemná setkání a účastnil se družných debat. Jednou z osobností, která chodila na tyto schůzky byl profesor Hanuš Schwaiger, který patřil k starší generaci, ale mladým dodával svou tolerancí a rozhledem impuls k výtvarné práci. Do kroužku chodili dále Antonín Hudeček, Václav Mašek a Antonín Slavíček.
S Antonínem Slavíčkem seznámil Miloš Jiránek v roce 1903 Augusta Švagrovského, který si od něj chtěl zakoupit obrazy do své sbírky. Z prvního setkání vyrostlo legendární přátelství, které trvalo až do Slavíčkovy smrti. O něm svědčí nejen řada zachovaných dopisů, ale i 60 Slavíčkových obrazů, které Švagrovský získal během společných sedmiletých kontaktů. Zahrnují 12 let Slavíčkovy tvorby, to znamená od roku 1898 do roku 1909. Největší část patří motivům z Prahy, z posledních tří let Slavíčkova života a krajinám, které Slavíček maloval v Kameničkách a v Hlinsku. Většinou se jedná o malé formáty, nazvané Vítězslavem Nezvalem jako „malá arcidíla“.
Z dopisů mezi Švagrovským a Slavíčkem vysvítá charakter přátelství těchto generačně navzájem odlišných mužů. Z počátku zaznívá Slavíčkův uctivý tón, později Švagrovského již nazývá drahým přítelem a radí se s ním i o rodinných a osobních záležitostech. Pro uměnovědu jsou nejdůležitější ty pasáže, kde Slavíček uvádí své tvůrčí problémy a metody, a radí se s A. Švagrovským, jak je řešit.
zdroj - www.galerieroudnice.cz

poznámka:
průmyslník, mecenáš, sběratel umění, spoluzakladatel regionálních časopisů Podřipska