Karel Ježek

* 22. 1. 1811, Sobotka (Jičín), Česká republika (Czech Republic)
† 13. 3. 1901, Krásná Lípa (Děčín), Česká republika (Czech Republic)
herec, divadelní ředitel

 

národnost: česká
pohlaví: muž

NK AUT: xx0268624
VIAF: 26116441915252023221

poznámka:
IČ NK návrh 2022/04

* Králíky u Litoměřic? - Eva Šormová -nenalezeno

Karel Ježek

O jeho původu a mládí není nic známo. Počátky divadelní dráhy se datují nejpozději 1834: v lednu vystoupil dvakrát jako volontér v českých představeních ve StD. Byl též členem mladé ochotnické družiny soustředěné kolem J. K. Tyla v Kajetánském divadle. Zde mohl uspokojovat své herecké touhy, ale absence existenční perspektivy zřejmě způsobila, že hledal možnosti uplatnění u divadla německého. Ve čtyřicátých letech byl členem herecké společnosti C. F. Knispela, s jehož dcerou Franziskou (Fanny) se 1843 oženil. 1849 byl angažován do českého souboru StD, jemuž speciální subvence od Zemského výboru a nová pobočná letní scéna - Aréna ve Pštrosce vytvořily vůbec poprvé profesionální provozní a existenční podmínky. V ansámblu vedeném Tylem působil J. po dva roky jeho trvání. Po zastavení subvence 1851 byl ředitelem StD český soubor zrušen, jeho propuštění členové odešli v říjnu do nejisté budoucnosti na venkov, ale J. se k nim nepřipojil. Ještě několikrát vystoupil v českých představeních na stavovské scéně, naposledy 26. 10. 1851. Svou další činnost pak znovu spojil s německým divadlem. Patrně se vrátil do společnosti svého tchána Knispela (zde doložen i s manželkou v listopadu 1854). Již v březnu 1853 žádal o koncesi, avšak neúspěšně. Kdy ji obdržel a kdy založil vlastní společnost, přesně nevíme. První zprávy o jeho podniku jsou z října 1857, kdy se objevil v Ústí n. L. J. společnost několikrát rozpustil a znovu ustavil. Pohyboval se s ní hlavně v severozápadním pásu českého pohraničí (Ústí n. L., Děčín, Most, Teplice, Frýdlant aj.), zajížděl i dále na východ (Vrchlabí) a směrem do vnitrozemí (Česká Lípa). Začátkem 1862 je doložen jako herec u německého ředitele L. Feidlera v Chomutově (benefice 22. 1. Neumann: Kartenschäger von Bergamo), v zimní sez. 1862/63 už opět působil s vlastní společností v Děčíně. 1864 získal pronájem zámeckého divadla v Teplicích, kde hrál od prosince do konce dubna 1865. Krátce po zahájení druhé zimní sezony v Teplicích však společnost opustil a s rodinou se vrátil v listopadu 1865 do tchánova podniku. Následujícího roku znovu sestavil soubor, s nímž zahájil v říjnu 1866 v Děčíně, kde příštího roku vybudoval letní arénu. Od 1867 mu byla koncese rozšířena na celé Čechy vyjma Prahy a lázeňských měst, v tomto rozsahu pak do 1870 každoročně prodlužována. J. další dráha není známa až do 1885 (herec téhož příjmení, uváděný bez křestního jména na cedulích českých společností - Svobodovy 1881 a 1882; Kratochvílovy 1889 a 1890; ředitelky Pokorné 1900 - mohl být některý z J. synů). Někdy v té době ukončil divadelní podnikání, v němž pokračovali synové Karel a posléze Emil. Zprávy o jimi vedené společnosti dokládají J. hereckou činnost v letech 1885-89.
O J. hereckých začátcích v Kajetánského divadla nevíme nic bližšího, neznáme jmenovitě ani jeho role. U Knispelovy společnosti zastával nejprve obor milovníků, brzy se začal uplatňovat jako představitel usedlých hrdinů a zralých mužů. Tyto role pak dominovaly jeho hereckému repertoáru za působení na pražské scéně, kde během dvou a čtvrt roku vytvořil 74 rolí v činohrách a hrách se zpěvy, jednu v opeře. Hned první z nich, Severin v Tylově Jiříkově vidění, v níž se představil pražskému obecenstvu při zahajovacím představení Arény ve Pštrosce, patřila k jeho nejzdařilejším i nejúspěšnějším výkonům. Pražská kritika uvítala J. jako velkou posilu českých her [Havlíček: výborná akvizice]. Předchozí profesionální hereckou praxí patřil k nejzkušenějším a také nejlépe honorovaným členům českého souboru (plat 50 zl. pobírali kromě něho jen herci F. Krumlovský, H. Dolejšová-Wiedermannová a kapelník J. N. Maýr). Jako zástupce českých herců se podílel na akcích za udržení souboru (spolusignoval žádosti adresované Zemskému výboru).
Tyl jej obsazoval do úloh rytířů (Zdeněk Zásmucký v Klicperově Blaníku), věrných i zrádných českých pánů (Mikuláš ze Štítného, Tyl: Žižka z Trocnova; Bavor Strakonický, Mikovec: Záhuba rodu Přemyslovského), panovníků, světských i církevních hodnostářů (Karel VII., Schiller: Panna Orleánská; lord Burleigh, Schiller: Maria Stuartka). Svěřil mu také tit. roli své novinky Petr Veliký, ruský car, v níž J. ale obecenstvo nikdy nevidělo; cenzura hru těsně před ohlášenou premiérou v lednu 1851 zakázala. J. měl pro tyto typy majestátní vzezření a zvučný hlas, kritika však s jeho výkony spokojena nebyla (Mikovec v Lumíru opakovaně vytýkal vedení českých her, že J. chybně obsazuje a stále mu přiděluje role v oboru, v němž se neosvědčil - např. Burleigh, Bavor Strakonický, vévoda Oldřich v Ebertově Břetislavovi a Jitce). Řadu příležitostí vytvořit soudobé figury mu poskytly hry ze současného života (např. Farář, Mosenthal: Debora; August, Tyl: Bankrotář a kramářka). Komický pól jeho herectví našel uplatnění zvl. v Klicperových veselohrách (Lelek v Rohovínu Čterrohém, Lepohlav v Hadriánovi z Římsu), v Macháčkových Ženiších, kde hrál obstarožního nápadníka Strachotu, či v Tylem aktualizované Berlově frašce Venkovský poslanec (Pan z Nemajetína). Během pražského angažmá hrál výlučně v českých představeních. Ač dokonale ovládal němčinu, do německojazyčného provozu StD nepronikl. Po odchodu z Prahy se však od českého divadla naprosto odvrátil. Na rozdíl od soudobého trendu počešťování původně německých kočujících společností soustředil své ředitelské podnikání na německojazyčný provoz (za pobytu v Turnově 1862 však ve spolupráci s tamními ochotníky uvedl česky Tylova Slepého mládence) a zaměstnával pouze německé herce (jedinou známou výjimkou byl K. Polák, který u něho krátce pobyl po odchodu od F. Zöllnera). Hlavním důvodem bylo zřejmě rodinné zázemí, z něhož vybudoval jádro svého souboru; manželka Franziska hrála heroiny a tragické role, herecky se uplatňovali všichni potomci, posléze i manželky obou starších synů Emila a Karla. Jako ředitel si vedl dosti zdatně, postupně se mu dařilo získávat dobré štace ve větších městech a společnost byla řazena mezi lepší cestující družiny. Repertoár sestával z běžných titulů povětšině německé a rakouské provenience (hry Raupachovy, Kotzebuovy, Birch-Pfeifferové, frašky Nestroyovy, kouzelné báchorky Raimundovy, dramata Laubova, Halmova, Brachvogelova, Mosenthalova). O vyšších uměleckých aspiracích svědčila občas zařazovaná klasická díla (Calderón: Leben ein Traum; Shakespeare, úpr. West: Othello; Schiller: Die Jungfrau von Orleans), zřídka uváděl novější produkci francouzskou (Feuillet: Montjoye). Do převážně činoherního programu zařazoval občas operety (Offenbach: Orpheus in der Unterwelt, Liebeszauber). Jako herec zastával charakterní hrdinský obor (Perzival, Halm: Griseldis, 1866), s postupujícím věkem přebíral role otců, jimiž svou hereckou dráhu ukončil. Po 1885 se více uplatňoval ve zpěvohře (v komických basových partech), kterou ve zvýšené míře pěstovali jeho synové.
zdroj - www.divadlo.cz, Eva Šormová - Jiří Hilmera

Karel Ježek

podřazený dokument
  rok vydání   název (podnázev), vydavatel, obec
  2007   Karel Ježek, Divadelní revue, 89-91