Znovu objevený M. Medek

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Práce
rok vydání: 1990
ročník: 46
číslo: 155
počet stran: 1
ostatní fotografie: 1 čb
strana: 7
jazyk: český

poznámka:
-
„Naše maminka se podepisovala Míla Masaryková-Slavíčková. Byla to vzácná, spravedlivá, krásná paní. Milovali jsme ji. Tvořila osu bohatého a smysluplného domova…"
Tak mi o své matce vyprávěla dr. Anna Masaryková. Nepřipomínám její slova náhodou v úvodu řádků, jež mají být věnovány malíři Mikuláši Medkovi. Jsou v logice událostí, které v rodině Medkových předznamenala už paní Bohumila — Míla, babička Mikuláše Medka, když se poprvé provdala za malíře Antonína Slavíčka, Medkova dědečka, a po jeho smrtí za Herberta Masaryka. Právě svazky s rodinou Masaryků byly hlavním důvodem, proč bylo po léta umělcovo dílo zamlčováno a znevažováno. Tak důkladně, že si je veřejnost může prohlédnout v podstatném celku až nyní, šestnáct let po jeho smrti!
Mikuláš Medek, malířské dílo 1942 až 1974. — Výstava, kterou Národní galérie v Praze uspořádala v prostorách Městské knihovny ve spolupráci s brněnským Domem umění, kde se nedávno její skromnější obdoba stala skutečnou kulturní událostí, poutá už několik dnů (je otevřena do 5. srpna) nevšední pozornost. Její koncepce, chronologicky a vývojově sledující oněch 164 představených děl, současně dala prostor i k zveřejnění nejrůznějších písemností, fotografií a dalších dokumentů z rodinného archívu Medkových. Díky nim ožívá senzitivní, výjimečná umělecká i lidská osobnost Mikuláše Medka (1926—1974), člověka, který se ani v posledních chvílích svého předčasně uzavřeného života nevzdal své neobyčejné humánnosti, svého křehkého lidství.
Cítíme je v jeho obrazech stejně jako v jeho surrealistických textech. Ty napovídají mnohé o přátelství s Karlem Teigem a skupinou stejně orientovaných umělců. V jejich zámlkách se skrývá tragický příběh tvůrce, odsouzeného po únoru 1948 k odchodu ze školy a k létům tísnivé existenční nejistoty. Tak jako mu bylo znemožněno po politických prověrkách na jaře '49 dostudovat na UMPRUM, kde byl žákem prof. Tichého, mělo mu být znemožněno i oslovit svým uměním veřejnost, vykonat ono vyšší duchovní poslání, pro něž jsou stvořeni málokteří. Až sňatek s fotografkou Emilou Tláskalovou a narození dcery Evy znamenají pro Mikuláše Medka návrat k umění. Tentokrát však už ve vzájemném inspirativním dialogu dvou souznících tvůrčích osobností, záhy i v kontaktech se stejně založenými přáteli.
Několik vývojových fází, Jež lze rozlišit na současné výstavě, je signalizováno proměňující se výtvarnou technologií a barevností. „Červená a modrá jsou jediné barvy, které existují jako absolutní," takový je konečný verdikt Medkovy koloristiky. Zůstává mu nepřetržitě věrný od počátku padesátých let, kdy maluje obrazy s lidskými postavami. Hlavu, která spí imperialistický spánek (1953), Velké jídlo (1956)... Plátna šokující svou křehkostí i drastičností — absurdní zrcadlo skutečnosti zraňované na nejcitlivějších místech ostrými háčky, tak jako tělo Medkova Spícího.
K přechodu k ryze medkovskému výtvarnému výrazu, jak jej mohli poznat návštěvníci malířových výstav u nás i v zahraničí během šedesátých let, byl od těchto obrazů jen krůček. Podstatnou roli sehrála nová technologie malby kombinující několik na plátna nanášených emailových a olejových vrstev, jejichž povrch malíř narušuje nejrůznějšími mechanickými zásahy. Šedesátá léta, desetiletí intenzívní tvorby, zahrnují i realizace několikadílných kompozic do veřejných prostor, např. pro Československé aerolinie. Zcela výjimečný je však Medkův přínos malbě oltářní, zejména v monumentálním zpodobení kříže. Díla vrcholné produchovnělosti, přes něž se znovu navrací k lidské figuře, chápané však volně, jako svébytný znakový systém.
Na počátku sedmdesátých let evokují rozsáhlé Medkovy kompozice zašifrovaná znamení, magické symboly poznání, neblahé předtuchy, varování. Někdejší zoomorfní motivy získávají odlištěnou podobu strojních mechanismů (Anděl zlých ptáků, 1972). Šíře Medkova záběru se však nevyčerpává malbou — připomeňme jen vynikající ilustrace k Březinově poezii. Tím bolestnější je poznání, jež nám otevírá výstava. Poznání o tvůrci evropského formátu, na němž jsme se, tak jako na mnohých, prohřešili k vlastní škodě zapomínáním.

objednat do studovny

Dokument byl vložen do košíku

Do košíku

Pokračovat v prohlížení