Znovuobjevený Mikuláš Medek

podnázev: Retrospektiva osobnosti české malby v Národní galérii

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Rudé právo
rok vydání: 1990
ročník: 70
číslo: 157
počet stran: 1
strana: 4
jazyk: český

poznámka:
doplnit stranu
-
Náš letošní výtvarný cyklus věnovaný osobnostem, jejichž tvorba byla vědomě kulturní politikou KSČ odstavována na vedlejší kolej, otevřela 10. února zcela symbolicky reprodukce obrazu Mikuláše Medka. Peripetie jeho díla v uplynulých čtyřiceti letech zřetelně dokreslují některé dokumenty doprovázející současnou obsáhlou retrospektivu tohoto malíře v Národní galérii (Městská knihovna v Praze do 5. 8. 1990). V roce 1964 se ve stanovisku OV KSČ (Poslání a stav kulturních časopisů) hodnotila Medkova tvorba jako „krize, která však nenese v sobě perspektivu osvobození socialistické společnosti, která společenské rozpory absolutizuje a zápas o nový svět zatemňuje novými iluzemi“. Dnem 6. 12. 1968 je v expozici datován dopis Vysoké školy politické ÚV KSČ, která se obrací na Medka s prosbou o uspořádání výstavy v prostorách školy… „Vaše dílo, Mistře, bezesporu patří mezi vrcholy našich současných výtvarných snah,“ psal vedoucí katedry kultury V. Šeda. Stačilo však pár let, aby 19. 6. 1974 komise opět posoudila Medkovy obrazy jako tvorbu „v příkrém rozporu s posláním umění v socialistické společnosti“. Taková je řeč dokumentů instalovaných na výstavě.
S odstupem času si tu člověk musí stále klást otázky, proč dílo tak vynikající mezinárodní úrovně, vycházející z těch nejvlastnějších tradic českého umění, bylo vlastně „nebezpečné“, že až šestnáct let po autorově smrti mu Národní galérie uspořádala první zhodnocující výstavu.
Medkova tvorba se odvíjí od čtyřicátých let. Nejprve se vyhraňují osobité obrazy, kde lidské tkáně a biomorfní tvary vytvářejí zvláštní fantazijní útvary. V následujícím desetiletí jej začala více zajímat figura a tematicky mezilidské vztahy. Cit a upřímnost se však proměňují v něco zraňujícího, v obraze Žena s bodlákem vlastně nevíte, zda jsou při dotyku nebezpečnější ostny bodláku nebo ženské ruce.
V šedesátých letech pak dozrává „typická“ Medkova malba. Charakterizuje ji velká kultivovanost malířského jazyka, propracovaná stavba a bohatost povrchu malby. Realita dostává svou zobecnělou a především zduchovnělou podobu. „Malířská hmota, materiál, supluje někdy u mne živou tkáň. Zvláště u obrazů z let 1960—1961 jsem zacházel s barvou jako s živou hmotou. Zrovna tady u toho Utrpení — tam je skutečně ta barva drásána, škrabána prsty, nehty, nožem, tedy regulérně bylo na těch šestnácti tisících centimetrů čtverečních vykonáno násilí. Tohle se do toho obrazu imputuje a pochopitelně to musí z něj zase jít ven.“ Plochy hluboké červeně připomenou pozadí oltářních křídel Třeboňského mistra. K zduchovnění malby se Medek propracoval možná s rychlejší intenzitou než Mark Rothko. Vrcholem meditativnosti a rozjímání, jaké vyvolávají Medkovy tehdejší obrazy, se pak stává oltář pro kostel v Jedovnici.
To, co by jiným stačilo jako hotový výsledek určený k stálému opakování, se u Mikuláše Medka znovu postupně proměňuje a z abstraktní malířské struktury stále více vystupují symboly a znaky. V mnoha případech zaznívají staré archetypy, obrazy se stávají podnětem pro interpretátory moderního umění Jungova typu. Vývoj se předčasně uzavírá 23. srpna 1974. Mikuláš Medek zemřel ve věku 47 let.
Pro generace narozené po roce 1950 byl Mikuláš Medek legendou, nicméně ve svých významových souřadnicích jen tušenou. Tužba proměněná ve skutečnost může občas přinést i zklamání. V tomto případě však výstava připravená Antonínem Hartmannem umožňuje poznat Medkův přínos, který je v pravém smyslu slova nadčasový a svým významem patřící k výrazným hodnotám evropského poválečného uměni.

objednat do studovny

Dokument byl vložen do košíku

Do košíku

Pokračovat v prohlížení