Seydlův ateliér není ateliér

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Pražské ateliéry
rok vydání: 1961
portrétní fotografie: 1 čb
ostatní fotografie: 2 čb
strana: 63-64
jazyk: český

poznámka:
obrazová příloha s. 102-105 (3 čb)
-
Někde na Václaváku je dům, tam vstoupíte do výtahu. Výtah vás unáší nejistě vzhůru. Tak nejistě, že máte pocit člověka vznášejícího se na tenkém vlásku vzhůru propastí. Dovznášíte se až docela nahoru, jdete dlouhou chodbou a vejdete. Je to obyčejná místnost v nejvyšším poschodí činžáku, s okny, která jsou obrácena do dvora a přinášejí světla jen velmi skrovně. Nelze tu vůbec malovat. Lze tu jen kreslit a rýt na dvou k oknu přiražených stolech, které mají v sobě něco z bezútěšnosti rýsovacích stolů v projekčních kancelářích.
Na stěnách nevisí obrazy. Jen několik zázračných předmětů z Číny a odjinud. Pak je tu knihovna a stolek s gramofonem. Seydl si rád přehrává desky. Miluje hudbu a nejvíce Janáčka. Je to jeho stará láska a dovede za ní jít ne-li na konec světa, tedy - dává-li se tam právě premiéra Osudu - až do Brna (a to je pro Pražáka tolik co na konec světa). Seydl má na Janáčkovu hudbu celý cyklus barevných kreseb, a jestli někdy napíšu knihu o Janáčkovi - je to moje velká životní touha -, budu Seydla prosit, aby ji těmi kresbami vyzdobil.
Láska k Janáčkovi není u Zdenka Seydla náhodná. Janáčkova hudba je moderní, veskrze a nekompromisně, ale je přitom i úžasně jímavá a prostá. Toto spojení není tak docela obvyklé. Je janáčkovské. A je i seydlovské. Prostota. Nikoli chudoba. Když čeští umělci cítili před lety prostotu jako jakýsi daný, málem politicky daný program, propadali často ilusi, že prostota je něco, k čemu lze dospět odčítáváním. Byli-li složití, tedy se snažili od této složitosti odčítávat; a tak odčítávali tak dlouho, až z nich zbylo málo nebo nic, a to ještě nic velmi umělé a nepřirozené.
Prostota skutečná a pravá je však jedním z největších a nejvzácnějších hodnot. Je bohatstvím: v životě i v umění. Je to nejsvrchovanější forma, jíž může dorůst bohatý a harmonický lidský cit či rozum.
Potkal jsem v životě tři umělce, kteří mě okouzlili lidskou prostotou: byl to Vítězslav Nezval, byl to František Hrubín a byl to Zdenek Seydl, chlapsky hřmotný i něžný tiskařský dělník, jenž se stal malířem.
Všechny je charakterisovala silná nostalgie po dětství. Vzpomínám si na Nezvala, nato, jak si pamatoval všechny předměty svého dětství, všechny rekvisity školy, kde učil jeho otec, jak si vzpomínal na otcův havelok, na staré rytinky a obrázkové knížky atd. a jak všechny tyto věci tvořily jakýsi základní obrazový a citový materiál jeho básnické paměti.
Vzpomněl jsem si na to, když mi Seydl vyprávěl o svém základním dětském zážitku: o velkém starosvětském příborníku své babičky, v němž bylo mnoho a mnoho starobylých předmětů, památek, směšností a dojemností, a všechny na pozadí zrcadlové stěny, v níž byly zmnoženy, prodlouženy a proměněny v bohatý, čarovný svět. Hle, základní obrazový a citový materiál básnické paměti malířovy.
Prostota Seydlova malování je však zcela jiná než na příklad Ladova. Ladova prostota byla prostotou ztraceného světa české venkovské idyly. I prostota Kamila Lhotáka spočívá v evokaci ztraceného světa počátků technické civilisace, které mají kouzlo jakéhosi nenávratného dětství. Seydlovi jde o něco jiného. Vidět tento náš současný svět jako svět jímavě prostý. Tento svět, o němž se praví, že je člověku cizí, že je nekonečně složitý, nepochopitelný, rozporuplný, že se v něm člověk nemůže cítit doma.
Tohoto moderního světa zmocňuje se Seydl prostým, dětsky nevinným zrakem.
Je ostatně důležité vědět, že Seydl opravdu kreslil už jako dítě a jeho dětské kresby dostaly dokonce v roce 1929 první cenu na výstavě mezinárodní dětské kresby v Mánesu. Dá se dokonce říci, že ze své dětské kresby skutečně vědomě a záměrně vyrůstá. S oblibou kreslí figury bez čela (tak jako dítě) anebo bez krku - hlava přechází přímo v trup (jako dítě) a s oblibou (tak jako dítě) ornamentalisuje. Touto „dětsky nevinnou" ornamentalisující čárou harmonisuje pak všechno viděné.
Vidí náš moderní svět přes sklo babiččina příborníku a zdá se mu náhle, že Brusel s jeho pavilóny, maškarami, mondénními slečnami, fotografickými aparáty, přístroji a konstruktivistickými sochami je jen jednou z rekvisit této čarovné skříně a že celé EXPO tu leží na poličce vedle starého perníkového pouťového srdce.
I kreslí Seydl EXPO, ale kreslí je, jako by kreslil pouťové srdce. A vzniká tak kresba plná podivného, nedefinovatelného humoru, humoru něžného, nesatirisujícího, humoru, který mává rukou nad pompou technické slávy a modernosti a vyvlastňuje je pro lidskou dobrotu, prostotu a dojetí.
Seydlův ateliér je tmavý. V této knize o pražských ateliérech je to „mezi ateliéry neateliér". A to je jedna z příčin, že Seydl v posledních letech nemaluje. Jen kreslí a ryje, ilustruje a dělá loutkové filmy, navrhuje divadelní dekorace a kostýmy a zejména knihy. Nemaluje tedy obrazy, nýbrž spoluvytváří, a to velmi výrazně, výtvarnou tvář světa, v němž žijeme. Seydl, výtvarný redaktor nakladatelství Československý spisovatel, dal podobu dnešní české knize. Jeho kniha je vždy výtvarný skvost a je dnes známo i za hranicemi, že je Seydl knižní grafik, jakých je na světě jen několik.
Toto zaměření na užité výtvarné umění má v sobě hluboký smysl. Malířovo dílo takto totiž mnohem více žije. Vždyť jaké je to strašné prokletí pro malíře, zazdít na věky své obrazy do domácností kupců! Představ si, básníku, že by tvá báseň existovala jen pro jediného zákazníka, který si ji koupí! V distribuci obrazů je něco zvráceného a pro umělce tragického.
Avšak přesto, přesto… Svůj výtvarný názor na svět přece jen nemůže umělec vyjádřit úplně jen cestou užitého umění. Seydl to ví a jeho fantasie je plna obrazů. Avšak s dějinami těchto nových jeho obrazů musí skončit dějiny temného neateliéru na Václavském náměstí.

Seydlův ateliér není ateliér

Seydlův ateliér není ateliér

Seydlův ateliér není ateliér