Nutné obrazy Jana Merty

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Host
rok vydání: 2010
strana: 76
jazyk: český

poznámka:
-
rubrika Periskop
Jan Merta (nar. 1952) je v našich poměrech atypickým příkladem malíře, který až před třicítkou nastupuje na akademii, již v té době se naučí odhazovat všechnu naučenou rutinu a až po padesátce, ve věku, kdy se jeho vrstevníci obvykle jen recyklují, se přestane skrývat za artistní formou. Ještě výstava v Moravské galerii roku 2005 představila Jana Mertu jako autora monumentálních, bezchybně provedených obrazů, víceméně stereotypně traktujících zvětšené detaily běžných předmětů.
Dvojvýstava s fotografickou dvojicí Jasanský — Polák, kterou pořádá brněnská Wannieck Gallery až do konce ledna 2010, prozrazuje, že ve skutečnosti šlo Janu Mertovi vždycky především o sdělení, doposud překrývané skvělou malbou. Svá témata vyjadřuje v obvyklých monumentalizacích detailech, ve věcných výčtech objektů ve velkých formátech, ale i v drobných obrazech. Trochu příliš biblické jsou jeho obrazové i objektové řady vážně míněných moralit, obracejících se částečně do světa umění. V této poloze „život a dílo umělce“ jej sleduje fotografický tým Jasanský — Polák, jejichž monografický projekt v obvyklém „pohledu z periferie“ v samostatné prezentaci mapuje Mertova bydliště, školy, ateliéry. Zdánlivě obyčejné fotografické obrazy naruby převracejí u nás oblíbený žánr „umělec ve fotografii“, do dokumentace „prostoru opuštěného umělcem“. Zároveň vytvářejí obraz života v posledních padesáti letech v pásmu mezi Šumperkem a Ústím nad Labem. Jádrem jejich souboru, výstavou ve výstavě, je melancholická „Galerie galerií“, v nichž autor vystavoval. Soubor snímků i obrazů je oboustranně vstřícně propojen — Jan Merta v obraze cituje „banální“ vidění svých fotografů, oni přinášejí zároveň dokumentační, zároveň paralelní vizi míst, jejichž detaily, světelnost, nálada figurují v Mertových obrazech. Ze dvojího periferního pohledu na tatáž místa vychází bezprostřední vize. Tuto cestu, možná i obrat k exaktnímu, malířskými prostředky nezakrývanému vidění, si autor uvědomuje. Ve zralém věku precizně vyvažuje své sklony k moralizování, racionalismu i malířskou posedlost, korunovanou absolutním provedením, stavějícím na prožívání malby od prvního gesta k poslední lazuře.
Autorovo sdělení se obrací částečně ke světu umění, umělců, galerií, ale i znalých diváků, kterým malíř v písemných dodatcích vysvětluje svoje pohnutky. Před Mertovými obrazy si divák připomene velká jména současné světové malby, což si uvědomuje a jako paralelu deklaruje autor. Mapuje pozici malíře, umělce, někdy Orfea roztrhaného na kusy, jindy hledajícího v dětských zážitcích třeba z pisoáru nebo z anonymně pomalovaných ruin prvá prohlédnutí umělecká i duchovní. I když Jan Merta ve struktuře výstavy zdůrazňuje drobnější obrazy a objekty „Moralit“ a „Alegorií“, je především obsedantním malířem velkých formátů, jejichž monumentalita je zdůrazněna připomenutím lidského měřítka. Poslední obrazy — dokončované až těsně před výstavou nebo přímo v instalaci — směřují k jasnosti a pádnosti, která jakékoliv vysvětlení vytlačuje. Současnou situaci mu asi zpodobňuje kout místnosti s jakýmsi krvavým korytem.
Ze složitě komponované a v industriálním prostoru instalované expozice Jasanský — Polák — Merta překvapivě vystupuje autor, který rekapituluje svůj dosavadní život ne proto, aby do něho před současností utekl, ale aby se současnosti mohl s novou silou zmocnit.

Nutné obrazy Jana Merty

Nutné obrazy Jana Merty

Nutné obrazy Jana Merty