Porno nebo obraz? - Upřesnění

typ dokumentu: text
rok vydání: 2019/04/11
počet stran: (4 listy)
výška x šířka [mm]: 297 x 210
jazyk: český

poznámka:
-
Ještě před tím, než mi byla doručena replika SJCH (Společnosti Jindřicha Chalupeckého) k mému Otevřenému dopisu ministru kultury a článku v časopise Xantypa, dostala se ke mně hromada vášnivých reakcí 46 členů spřízněné skupiny na facebooku, jež mě zneuctila tak dalece, jak si jen lze představit. Vesměs tyto příspěvky nehodnotily můj varovný signál, že Cena kritiky za mladou malbu je poškozena letos neudělenou dotací, naopak v rámci trvalé animozity se zmiňovaly o mé pokleslosti, nízkosti, neprofesionalitě, dokonce i lhářství. Symptomatické však je, že některé, zvláště poněkud ukřivděné reakce, stereotypně omílají totéž a papouškují i oficiální hodnocení grantového řízení. K mému překvapení se však někteří členové grantové komise MK pod ně podepsali, asi si mysleli, že to nebudu číst.
Tento významový řetězec, ať už jeho jednotlivé články tvoří fanoušci Ceny JCH nebo členové spolku Skutek či podporovatelé Festivalu nahých forem, odpovídá něčemu, co v sociální praxi nazýváme klientelismem, jehož přesná definice zní: „Klientelismus je neoficiální, zákulisní systém dohod ve společnosti, jehož charakteristickým znakem je ochrana, jinak zvaná též protekce, vybraných členů celku, případně poškozování zájmů subjektů, kteří se na klientelistických vazbách nepodílejí. Kořenem klientelismu je skutečnost, že účastníci klientelistických ujednání bez této formy spolupráce nejsou schopni dosáhnout na zvýhodnění, typicky majetkové nebo společenské, které jim skrze klientelismus dostupné je. Z titulu své definice je klientelismus negativní společenský jev a jeho důsledky lze souhrnně označit jako porušování rovnosti (Wikipedie).“ Dodatkem budiž řečeno, že „nosným pilířem klientelismu je možnost ovlivňovat výběrová řízení na veřejné zakázky, k nimž se z jejich podstaty váže velmi nízké riziko komplikací s financováním — státní bankrot je poměrně vzácná záležitost.“ - v našem případě je to nahrazováno grantovým řízením.
Ke konstatování střetu zájmů při hodnocení Ceny JCH stačí, že členkou komise je docentka, jejíž žačka a performérka porna se letos ocitla mezi finalisty, a předseda této komise zaštiťoval jejich Mezinárodní festival performance Malamut v roce 2015 a loňského roku Festival nahých forem v Ostravě. Letošní ročník tohoto festivalu a CJCH byl zase podpořen samotnými performéry a jejich příznivci přímo v grantové komisi, jež nicméně činnost SJCH zhodnotila takto: „Komise konstatuje, že se během posledních dvou let navýšil rozpočet SJCH více než na dvojnásobek a jeho budoucí udržitelnost může představovat problém pro veřejné zdroje, ze kterých je, dle předložených tabulek, složený téměř celý rozpočet. Je otázkou, jestli je tento model do budoucna funkční a jestli dokáže žadatel za dva za tři roky poskytnout dostatečně kvalitní a silnou zpětnou vazbu o deklarovaném zásahu na veřejnost – už jenom proto, že stávajícím rozpočtem (z veřejných zdrojů) představuje žadatel už menší mimopražskou příspěvkovou organizaci, ovšem bez kontroly ze strany „zřizovatele“.
Kontrola by se dala provést fundovanou evaluací výsledků Ceny i činnosti Společnosti JCH, jež však v poměru k vynaloženým nákladům chybí a široký výčet jejích aktivit ji nenahradí. Na ministerstvu kultury schází celý hodnotící systém, třeba v podobě Umělecké rady, jenž pod názvem Art Council je standardně zavedený ve všech vyspělých zemích a grantovou komisi jmenuje, je-li pod rozlišovací schopnost státních či městských úředníků posuzovat výsledky, jako u dvou našich prestižních Cen. A je také funkční, pokud si sám výtvarný obor nedokáže prostřednictvím grantových komisí ošetřit míru tolerance k živému umění či stanovit měřítkä jeho objektivního hodnocení. V 90. letech jsme sice prostřednictvím Sdružení výtvarných kritiků a teoretiků a Iniciativy pro kulturu usilovali o tuto vymoženost, avšak v důsledku rychle se střídající politické reprezentace jsme k trvalému řešení nedospěli. Evaluace je i nákladný proces a vyžaduje především autonomii, autoritu a udělení kompetencí poradnímu orgánu. Tím spíše si však dnes vážíme grantových řízení v jiných rezortech, jež nás slušně a tolerantně, i bez výkonné Umělecké rady, před výskytem klientelismu ochraňují.
Z výše uvedeného hlediska je pro mě otázka mezního příkladu financování umění porna veřejnými prostředky druhotná. Nelze se jí však vyhnout právě proto, že nikoliv já jako kritik, ale sama umělkyně Kateřina Olivová klade mezi porno a umění rovnítko, proklamuje „porno, kýč a nevkus“ jako umění neumění a k posouzení i financování předkládá sociální náměty, spojené se spornou exhibicí nahoty. Je to problém, protože hranice mezi erotikou a pornografií jsou do značné míry subjektivní, a sociální či genderová motivace nezbaví podobnou prezentaci obscenity či voyeurství, nebo účelu podněcovat sexuální pud, zvláště chce-li být nakonec ukotvena v tiskovinách. Zvykli jsme si, že od dob Duchampových je v umění všechno dovoleno, ale to ještě neznamená, že si musíme dát všechno líbit. Mně osobně u Olivové vadí nejen její nadměrná tělesnost, ale třeba i to, že v rámci konceptualismu používá svého potomka jako účelového nástroje a vymezuje se s ním i vůči kavárnám, jež mají svou tradici. Podle ní mají kavárny ke všem výtkám z pražského hradu ještě uvolnit svůj prostor pro kojení umělkyň na veřejnosti? K mému dopisu ministrovi umělkyně také sděluje, že „když mě ty její kozy urazily, tak teda asi natočí zase nějaký to porno, když je po něm tak obrovská poptávka a furt si ho někdo takhle vyprošuje…“ Děkuji, ale opravdu ho nepoptávám, dávám jen k úvaze tvůrčí motto umělkyně: „Kdyby ti to nešlo, tak to radši zkundi.“
Přednášela jsem o akcionismu, body artu, genderu a performanci přes deset let na FAVU VUT v Brně v ateliéru tělového designu Jany Prekové, nyní Lenky Klodové, kde byla Olivová vyškolena, a předtím jsem předmět vyučovala ještě delší dobu na Fakultě umění VUT v Tokiu (Nippon Kógakuin Daigaku). Lámu si tudíž hlavu, zda nebyly mé přednášky příliš sugestivní, ačkoli se týkaly hlavně filosofie umění a historie trendu od 70. let, kdy umělci každý po svém se stavěli proti dobovému establishmentu i traumaticky proti sobě. V současné době však tento přístup ani nenacházím, spíše vidím společenskou rozháranost, neklid konceptualismu a chaos z informatiky, jež patrně vedou umělce k snadnému plagiátství, apropriaci zavedených pojmů, laciným gestům a mediální plytkosti namísto hlubší sebereflexe. Divím se ostatně, že vášnivým odborníkům porna ještě nenapadlo srovnávat tvorbu Olivové s dílem jejího tchána Václava Stratila, jehož si hluboce vážím a srovnání s ním raději neprovádím. V poslední době jsem také prostředkovala výměnu studijního programu mezi výše uvedenými oběma školami s možností realizace výstav, bohužel však na japonské akademické půdě není tělový design vítaný. Také proto jsem Otevřený dopis ministrovi kultury sepsala sama, bez participace týmu Ceny kritiky za mladou malbu, neboť se cítím za současný stav věcí i osobně odpovědná. V letech 1996-1997 jsem však působila také v komisi CJCH a toto heroické klasické období považuji dnes již za uzavřené, vydáním sborníku Mezera k 25. výročí založení CJCH v roce 2014, kde mám i svou teoretickou úvahu.
Cenu kritiky za mladou malbu jsme skutečně založili v roce 2008 jako protipól vůči preferencím konceptualismu a nových médií, zdůrazňovaných CJCH, ačkoli ještě pak po delší dobu se naši finalisté četně prolínali s finalisty CJCH. Základním cílem naší Ceny však bylo vždy zachovávání pevného tvaru díla, i přes zadání experimentace malby s mediálními přesahy, provázeného etablováním umělců na domácí a zahraniční scéně. Tím se dodnes lišíme od CJCH, kde v důsledku multimediálních prezentací se umělci často vytrácejí z výtvarné scény do přidružených oborů a dále se na vývoji a reprezentaci naší kultury nepodílejí. V tomto slova smyslu považujeme Cenu kritiky za mladou malbu za vysoce potřebnou a želíme hluboce jejího aktuálního ohrožení, protože pouhou pracovní obětavostí realizačního týmu se dlouho její význam udržet nedá. Nadto, pokud je naše obětavost reakcemi oponentů ještě zlehčována, dokládám, že na rozdíl od CJCH, kde „dotace zahrnuje poměrnou část celoročních honorářů týmu SJCH a externích spolupracovníků a samozřejmě všem spolupracujícím umělcům a autorům, příspěvky na vznik nových děl, související publikace atd“, my nemáme často ani na výplaty a musíme dát přednost službám umělcům, protože státní a městská dotace na provoz i činnost Sdružení je nám rovněž odepřena. Toto je důležité pochopit pro případ, že Cena kritiky za mladou malbu zanikne a radost nám bude přinášet pouze konceptualismus či porno, jež bez možnosti kritiky si sami uhradíme z daní. Na straně druhé si zde dovoluji vyjádřit upřímné poděkování všem těm, kteří nám v současné krizi drží palce a pomáhají ze všech sil.