Oldřich Smutný / fotografie a kresby z cest

podnázev: Tuto výstavu jsem spolu s Irenou Mašíkovou...

typ dokumentu: podřazený dokument
rok vydání: 2014
počet stran: 2
strana poznámka: nestránkováno
jazyk: český

poznámka:
-
Tuto výstavu jsem spolu s Irenou Mašíkovou připravil, abych veřejnosti a především přátelům Oldřicha Smutného připomněl, že před devíti měsíci, v září minulého roku, na zahradě u svého putimského domku podlehl nemocem, starostem a úzkostem, jichž přibývalo zvlášť po smrti jeho ženy Soni. Zemřel tam, kde to tolik miloval a kde si zemřít jistě přál, vždyť ne Praha, ale Putima Písecko byly po většinu života jeho pravým domovem a hlavním zdrojem tvůrčí inspirace. Proto také není vhodnějšího místa pro první posmrtnou výstavu Oldřichových prací než starobylý Písek, jehož věčně mladou družku Otavu měl rád neméně než Blanici a Podkostelní rybník, u kterého po léta pozoroval venkovský život, domy, stromy a oblaka nad nimi, a hlavně vodní hladinu zrcadlící
bělostné labutě. Všechnu tu krásu přebásnil svým osobitým stylem v bezpočtu obrazů a v knize Labutě, labutě…, kde spojil znalosti přírody, vysoce oceňované i odborníky, s uměním slov. To nebylo o nic menší než umění barev a tvarů, které ho učinilo jedním z našich malířů nejmalířštějších. Svou knihu, pro velký úspěch vydanou dvakrát, Oldřich ilustroval vlastními
fotografiemi. Tato část jeho mimořádně mnohostranné tvorby je početná a přesto ve svém celku málo známá – kromě snímků labutí z ní publikum nezná nic. Proto jsme se rozhodli nynější výstavu zaměřit právě na snímky jiné, vzniklé za Oldřichových pobytů v Jugoslávii a Francii. V té především: Francie byla jeho druhým domovem a francouzské ženy, zejména Pařížanky, obdivoval právě tak jako francouzké malířství a kulinářství. Ženy vůbec, ať Češky, Slovenky, Francouzky nebo Kubánky, zpodoboval se stejným zaujetím jako labutí krasavice; veřejnost se o tom mohla přesvědčit na výstavě nazvané Ženy/kresby, kterou jsme s Oldřichem, za finanční pomoci přítele Pravoslava Tomka, uspořádali v Prácheňském muzeu roku 2005.
Oldřich fotografoval, až na malé výjimky, nebarevně, používal nezrcadlových aparátů za minulého režimu nejsnáze dostupných, sám si vyvolával filmy a dělal kopie i zvětšeniny. A pak ty, na nichž mu nejvíc záleželo – kromě Putimi na nich byla Francie, hlavně Bretaň a Paříž, a jih Jugoslávie – lepil, někdy jen jednu, jindy několik společně, na bílý papír formátu B 4 a přitom je sdružoval podle námětů, různě přiřezával a komponoval stejně důvtipně, jak instaloval své obrazy na výstavách. Tak z nich vznikly vyšší celky, opravdové cykly, svědčící o Oldřichově výtvarnosti (její citlivost vyrovnávala a nahrazovala občasné technické nedostatky snímků) a přemýšlivosti: Oldřich patřil mezi nejinteligentnější výtvarníky, jež znám. Tyto fotografie vznikaly v šedesátých letech ve chvílích, které prožíval svátečně (tehdy měl pobyt za „železnou oponou“ pro každého Čecha aureolu vzácnosti) se zrakem a myslí obzvlášť zbystřenými a soustředěnými, a my jsme je teď doplnili dalšími bezprostředními záznamy z jeho pobytů v zahraničí – kresbami od Jaderského moře, k němuž jezdil za sluncem. Je dobře, že je publikum konečně uvidí: jejich výstižná stručnost, jemnost spojená s hutností tam, kde z mořských vod vyvstávají skály, by se líbila nejen Raoulu Dufymu, nýbrž i starým Číňanům. Snad nikde jinde nevyjádřil Oldřich tak zřetelně své přímé spojení s vnější realitou jako tady a nepotvrdil tak přesvědčivě – on, který říkával, že vlastně maluje abstraktně – oprávněnost tvrzení, že každý opravdový tvůrce je realista. Ty kresby byly původně ve skicáři, ale časem se oddělily, a proto je můžeme vystavit. Ostatní zůstanou pohromadě tak jako fotografie z Francie a Jugoslávie, až se po výstavě vrátí do svých desek. Kéž se nerozptýlí ani to další, co zbylo po Oldřichovi kreslíři a fotografu (například snímky, kterými v roce 1962 zachytil podobu svých přátel ze skupiny UB 12), když už se rozptýlilo, často k nenalezení, tolik jeho maleb. Škoda, že si je nezaznamenával. A nemenší škoda, že se nepodařilo udělat monografii o něm, protože se nedokázal rozhodnout, zda ji vůbec chce. Naštěstí František Nárovec pořídil aspoň snímky monotypů, na nichž Oldřichovi obzvlášť záleželo. Vznikne-li tedy nějaká kniha o nich, on už ji neuvidí. Habent sua fata libelli…