Bohumil Kubišta

podnázev: K 60. narozeninám předčasně odešlého českého malíře

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Večer
rok vydání: 1944
strana: 3-3
jazyk: český

poznámka:
Před šedesáti lety se narodil ve Vlčkovicích, typické české vesnici Královéhradecka jeden z nejvýznačnějších zjevů naší soudobé výtvarné práce malíř Bohumil Kubišta, umělec z řady objevitelů, z nichž vzešel Mácha, Smetana, Mánes, Aleš a Purkyně. Při veškeré zdánlivé odlišnosti je s nimi spjat smyslem a postupem práce, jejím zaměřením i osobní osudovostí. Právě tak jako oni, obrací se Kubišta proti umdlévajícímu duchu, proti lokálnosti i názorovému zpohodlnění, osvěžuje svůj zrak na evropských vzorech, zapojuje se do evropské kulturní fronty. Při tom nepřejímá mechanicky a otrocky. Hodnotí, přehodnocuje, zčešťuje. Evropanství jej neodděluje od české půdy. Zůstává na ní stát oběma nohama. Jeho díle nese typické znaky češství a jeho sociálního původu – i když je nemanifestuje zjevně vnějším způsobem. Zvídavost, touha po poznání, vynalézavost, nesmlouvavost, soustavnost, nechuť k improvizaci jsou charakteristicky české znaky jeho práce. Ani kroj, ani pathetický postoj národních hrdinů není Kubištovi dosti důstojným a vhodným prostředkem zdůraznění jeho národnostního původu. jeho národnost jest vyvozována z ducha. Je to méně efektní, ale také méně lživé. Kubištovo dílo není formální záležitostí ani pouhý výsledek chladného intelektuálního výpočtu, jak by rádi dokázali jeho osobní odpůrci. Je výrazem celé jeho složité osobnosti. Jestliže byly a jsou výtvarné projevy před Kubištou a po něm jednostranným výrazem vidění, citu, náladovosti nebo intelektu, jest Kubištovo dílo tím, čím má být – výrazem vyvážení všech lidských vlastností umělcových. Je v něm cit i rozum – je v něm poesie. Je v něm tvrdá umělecká práce.
Kubišta jako poctivý dělník přistupuje k svému úkolu připraven, seznámen s materiálem a jeho působivostí, dokonale informován o všem, co dosud bylo vybudováno, vědom si, kde třeba navázat a pokračovat. Zná cíl. Ví dobře, že umělecké dílo jako produkt tvůrčího ducha nelze zaměniti s mechanickou činností napodobení. Přepisuje skutečnost všedního dne ve skutečnost básnickou, umocňuje ji, znásobuje, dramatizuje.
Všechno to provádí svou vlastní, výtvarnou mluvou, dalek zaměňovati ji s jinými obory umělecké práce, literaturou v prvé řadě.
Ne abstrakce slov, ne logika slovesného díla, ne anekdota, nic s tím nechce mít společného jeho práce.
Vyjadřuje se výtvarně. To znamená v linii, světle, barvě. Staví prostor, vědecky jej buduje, opíraje se o studium výtvarných projevů.
Jde daleko zpět až k prvotným projevům výtvarným. Jeho učiteli jsou egyptské sochy, negerská plastika, Giotto i Rembrandt, Cézanne a malíři jej rozvíjející. Studuje slohy, sociální a myšlenkové předpoklady jejich vzniku, rozvoje a změn. Píše studie o výtvarných zjevech, na nich buduje, zaostřuje a vyhraňuje své výtvarné uvědomování. Má citlivý vztah k životu, společnosti, k světu. Prostředky, jejichž tíži a nosnost si ověřil, nejsou mu víc než prostředkem. Jimi vyjadřuje sebe, svůj poměr ke světu – svůj subjektivní vztah k němu. Thematem jsou mu krajina, člověk, jeho pracoviště, místo, v němž žije, pracuje a kde hledá osvěžení.Pak následuje strojová civilisace, její dynamika, mohutnost a působení, mnohdy neblahé, na lidský život. Zátiší jsou thematem, na nichž zkouší a v nichž se připravuje na své velké výtvarné úkoly. Vším tím prochází silná osobitá nota, úsilí o řád, zákonité vyvážení barvy a tvaru, touha po monumentalitě, přísně odlišované od rozměru formátu. Kubištovo studium jde dvojím směrem, jednak k formální stránce věci, přezkoumání způsobu vyjádření se, a to tak, aby obraz vyvolal zamýšlený prostorový i psychologický účin, jednak k prozkoumání poměru člověka ke skutečnosti a to jak umělce tak diváka, k rozboru jeho duševnosti.
Také skutečnost vidí Kubišta jinak než jeho předchůdci. Odmítá zobrazování. Jeho práce nechce být produkcí o b r a z ů – nýbrž produkcí v ý t v a r n ý c h d ě l. Odmítá vytvářet skutečnost v jejím vnějším vzhledu, v její přechodnosti, ve funkci nositele osvětlení. Bojuje za novou věcnost. Nechápe krásu podle líčidla, podle jejího náhodného vzhledu, nýbrž podle její vnitřní hodnoty. Chce vyloupnouti jádro- ne se spokojiti s pozlátkem skořápky. Jde mu o vyšší smysl skutečnosti. Toto úsilí se platí nejednou daní. Nelze se vyhnout omylům, vnitřnímu zoufalství – odmítání a nepochopení. Kubištovi se dostalo těchto darů plnou náplní. Ale Kubišta s čelem sedláka, tvrdý a neústupný, od mládí zvyklý na tvrdý zápas, jde pevně a bez sentimentality proti nepřízni osudu, vědom si správnosti své cesty. Jeho život je plný boje, odříkání a útrap – zápasením o skývu chleba. Za svoji uměleckou neodvislost raději obětuje dal volnosti uměleckého života, než aby ustoupil. Odchází z Prahy, v níž se podle jeho slov „organisují vraždy“ znechucen, aby vstoupil jako aktivní důstojník do rakouské armády – a mohl pokračovat v započatém díle.
Konec války, na který nedočkavě čekal, doufaje, že mu přinese více světla do jeho málo závidění hodného osudu, zpřetrhal všechny jeho sny a naděje. Zemřel v osmnáctém roce na španělskou chřipku v Praze, která na něm napáchala tolik křivd. S Kubištou odešel z našeho výtvarného života hrdinný umělecký zjev, který celou svou osobnost vložil do služeb úsilí dobyvatele skutečnosti – objevitelství nových jejích krás. Zůstal-li dlouho nedoceněn, potom proto, že cesta za dobýváním chleba pro lidskou duši, po níž se bral, byla málo lákavým příkladem pro ty, kdo uměleckou dřinu obcházejí, zaměňujíce ji za způsoby vedoucí k levným a pohodlným úspěchům. Mladí malíři předstírající svou zralost ve věku okolo dvaceti let formálním rozvíjením draze vykupovaného úsilí svých předchůdců měli by se nad Kubištovým příkladem zamysleti. Ať je zaujímán jakýkoli postoj k jeho dílu, Kubištova poctivost, jeho smysl pro odpovědnost, jeho kritičnost a neustálé zdůrazňování duchové náplně nových forem, konečně pak jeho pohrdavost úspěchem je vzorem, který nelze popřít – a který je třeba stále a stále stavět umělcům před oči, mladým v prvé řadě.

Bohumil Kubišta

osoba   narození   poznámka
Doležal František   28. 7. 1910    

Bohumil Kubišta

osoba   narození   poznámka
Kubišta Bohumil   21. 8. 1884    

Bohumil Kubišta

  instituce, obec, signatura, poznámka  
  Jarmila Štogrová, Hlinná (Litoměřice), výstřižek