„Chytrá karanténa“ a manipulace strachem

typ dokumentu: text
rok vydání: 2020
jazyk: český

poznámka:
-
Po dvou stech třinácti letech odehrává se možná v Čechách cosi, co zvláštním způsobem patří k „druhému životu“ „dialektiky pána a raba“, slavného to Hegelova vysvětlení nejzazšího základu lidského života.
Tato pasáž jednoho z nejvlivnějších filozofických děl evropské tradice – Fenomenologie ducha – stojí v počátku jejího oddílu „ Sebevědomí“ coby vysvětlení samého základu a podstaty člověka a lidské společnosti. Tímto základem lidského života je – pro Hegela také zvířatům již vlastní – žádost (Begierde), totiž žádost po životě, a to, co je jen její odvrácenou tváří, strach ze smrti. Žízeň po životě a strach ze smrti, to jsou základní mocnosti, které celé naše žití ovládají.
Žádost po životě sama je nejzazším hybatelem lidského života již podle myslitelů dřívějších, podle těch, kteří stojí již v začátcích evropského novověku. Protože považovali za základ všeho sílu, energii a působení, přicházeli s tím, že to, že něco je, znamená, že usiluje setrvávat ve svém bytí. A tak také člověk. Nejzazší a nejsilnější mocností ovládající jeho bytí je úsilí setrvávat ve svém bytí. „Conatus“ a „appetitus“, nazývají to svorně Spinoza s Leibnizem.
Hegel, poučen tím, jak řeší problém předchůdci, vkládá ale do samého nitra lidského úsilí setrvávat ve svém bytí, do nitra žádosti, tzv. život (Leben). To proto, že žádostivé může být jen „něco živého“, konkrétní podoba života. Ta je ale bytostně časová, což v důsledku znamená, že to, co je bytostně určeno žádostí po životě, je časové, je mu neméně podstatně vlastní, že musí zemřít. Člověk proto „usiluje setrvávat ve svém bytí“ výhradně jako smrtelný. Žádost po životě a nutnost zemřít jsou vzájemně neoddělitelné, jsou tímtéž.
Tak, jak všichni toužíme po životě, bojíme se smrti. Tato neoddělitelná souvislost způsobuje, že prosazování žádosti po životě je vždy provázeno strachem ze smrti, to, s čím se v prosazování své žízně po životě setkáváme jako s tím, co nás může obohatit, má vždy zároveň význam toho, co naše setrvání v životě, naši samostatnost, může naopak ohrožovat. S touto dvojznačností se ve svých životech neustále vyrovnáváme.
V konkrétním lidském životě může mít navrch ta či ona stránka, důležitý je však především jeden extrém: Pocit ohrožení – tzn. prožitek přibližování se smrtelného nebezpečí, který již od dob Aristotelových nazýváme strachem – může být tak silný, že je člověk ohledně své samostatnosti ochromen. V prospěch pouhého setrvávání ve svém bytí obětuje pak svou samostatnost, jakkoli mu jediná dává smysl, a začne svou samostatnou žádost po životě zadržovat, omezovat. Začne – ochromen strachem – sloužit a stává se tak rabem (Knecht), čili otrokem. Stačí k tomu jediné: neustále zabezpečovat přísun strachu, strašit, strašení stupňovat a prodlužovat je v čase. Právě tím je možno, stojíme-li ohledně příslušného ohrožení na místě „informační vstupní brány“, intenzitu dávkování strachu měnit, využívat tyto změny k prosazení své žádosti po životě, a tak tohoto basic instinkt využívat ke svému panství, ke své vládě (Herrschaft) nad těmi, kdo příslušnému strachu podléhají.
Cítím se povinován vyjádřit obavu, že jsme v dnešní situaci celosvětového ohrožení virem COVID-19 ztratili schopnost náležitě vnímat, zda se neodehrává využití, či zneužití, strachu ze smrti, základního lidského instinktu. Pokoušeje se zvládat pandemii koronaviru, přistupují v různém načasování k různě striktním opatřením všechny vlády světa. Můžeme ale poměrně jasně sledovat – nejjasněji snad právě v Evropě – různou míru respektování svobodných lidských individualit, jejich společenských a ekonomických práv, různé způsoby pomoci nejen zdravotně, ale i sociálně a ekonomicky zasaženým, lišící se tím, nakolik jasně směřují k obnovení jejich suverenity a nakolik naopak k vytvoření jejich budoucí závislosti. A musím s politováním říci, že právě ohledně naší země vládou tvrdě a na hranici právní udržitelnosti vyhlášený a udržovaný nouzový stav a v jeho rámci prováděná opatření vzbuzují v tomto ohledu zásadní pochybnosti.
Vrcholem a doposud největším nebezpečím je koncept tzv. chytré karantény. Ta totiž fakticky, tzn. hledíme-li na fakta a ne na jejich interpretační obaly, není ničím jiným než policejním a vojenským sledováním jednotlivců (nejlépe všech) na každém kroku, jak to patří do arzenálu minulých a současných totalitních režimů nebo temných sci-fi. Jen jako situaci ochromení strachem si dokážu vysvětlit skandální neschopnost politické „opozice“, z níž žádný vskutku opoziční hlas nezaznívá, servilnost veřejnoprávních médií, a mlčení, ba často dokonce disciplinovanou podporu národa, který je postupně tlačen do existenční nejistoty.
Je třeba nikoli se bát, ale myslet a pracovat. Je třeba za razantně zvýšených zdravotnických opatření ohledně ochrany ohrožených skupin žít ve všech ostatních oblastech svobodný život. Existuje staré české „heslo“, a možná právě to bychom si dnes měli připomenout: Nebát se a nekrást!
forum24.cz, 13.4.2020

„Chytrá karanténa“ a manipulace strachem