Když skály začínají průsvitnět...

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Lenka Falušiová: Hluboko v lese
rok vydání: 2020
počet stran: 2
strana poznámka: nestránkováno
jazyk: český

poznámka:
-
Když skály začínají průsvitnět a hýbat se, je slyšet šepot kamene a stromy se dávají do řeči o vašich vlastních tajemstvích.
Lenka Falušiová patří k lesním chodcům a ve svých velkoformátových kresbách a grafikách nás vede do světa jesenických horských jedlí, kraje rozsáhlých a přirozených jehličnatých lesů, do chladné krajiny Jeseníků, kde často prší a vanou tu silné větry a v nejvyšších partiích je klima jako za polárním kruhem. Ale autorka nejvíce času tráví v pralese u vodopádů Bílé Oravy, kde rostou staleté jedle. Na první pohled se může zdát, že staré jedlové lesy jsou stejné jako smrčiny, ale, jak sama říká, jedle tolik nepodléhají kůrovci, a hlavně mají jiný, živější a divočejší tvar…
Divokost ji těší, je to „les, kam lidská noha nevkročí, temná houština, která promlouvá hlubokým zvukem“. Někde tam hluboko uvnitř klidně tepe srdce lesa. V těch lesích však lze zmizet, zabloudit, setkat se s nepochopitelnými jevy. Neopatrní mohou zahynout v křoví a tlejícím listí, mezi houbami, které nikdo nesesbíral, stát se součástí spodního proudu lesa, podzemních mycélií. Les chápeme jako velmi složitý ekosystém. Je to les živý, neustále se mění a vyvíjí v dokonalé souhře všech rostlin, stromů a organismů, které se vzájemně doplňují a tím umožňují svojí existenci. Úzké vazby mezi jednotlivými částmi tohoto komplexního systému vše neustále ovlivňují a proměňují. Zrození jednoho je podmíněno zánikem druhého.
Právě takový živý les lze nalézt v tvorbě Lenky Falušiové. Pletivo delikátních čar a šrafur tušových kreseb a čárových leptů nikde nezačíná, ani nekončí, přesto z nich les vystupuje v působivé kráse. Její obrazy působí na výsost realisticky, a přesto takové nejsou. Autorka chodí dlouhé dny po nezřetelných lesních stezkách a bedlivě pozoruje, zdánlivě vidí obyčejné věci, ale vidí toho hodně. Teprve doma podle pravidel čar, jejich rytmů jí pod rukama vyrůstají lesní struktury tak, jak si je senzitivní vnímání vybavuje. Vznikají vizuální hierarchie, větev, pletivo větví a celá koruna stromu. V chaotické, fraktální struktuře lesa náhle ustoupí pozadí a dopředu vyskočí jemné kaskády větvoví odstupňované světelností a kontrastem. Proškrabávané temné tušové plochy vibrují v prostoru a pohled se přirozeně zanořuje do jejich hloubky a vrací se zpět. Někde v tom stínu tichý noční tvor hmatovými vousky ohledává okolí.
Jako by bychom slyšeli kmitočet zvuku, hudbu lesa, kterou nám zprostředkuje jedinečný druh vizuálního vnímání. Tvary růstu větví opravdu nejsou přesné, ale chvěje s v nich světlo i hluboké noční stíny, některé lesní interiéry dokonce někde ukrývají víly či jednorožce. Je to les mýtický, les archaického posvátna, který vypráví o pocitech spjatosti s přírodou a s časem. A je to stejný les, jakým putoval kněz a grafik Arnošt Hrabal, když působil na farách v Jeseníku. Jeho moravský jesenický les byl přirovnáván k pozdně fantaskním středověkým hvozdům. Ano, vnímám i jemnou paralelu odkazu snivého faráře Hrabala, který našel posvátno v přítmí stromů, v krajině, kde věčně šumí lesy.



Výstava Lenky Falušiové je v mnoha ohledech podivná, neměla vernisáž, možná na ní budete sami a otevírá se v době, kdy my jsme stáli, ale skrze nás tajemně prošel čas a proměnil tvář světa i nás samotné. K tomu současný filozof Franco Berardi podotkl: „Jde i o návrat smrtelnosti jakožto určujícího rysu lidského života. Smrt je zpět ve středu pozornosti: dlouho popíraná smrtelnost, která dělá lidi živými.“ Současné změny jsou do značné míry odrazem neblahých zásahů člověka do míst, kam se pouštět neměl. A Bůh-příroda se směje: Vybral sis to sám.

Když skály začínají průsvitnět...

osoba   narození   poznámka
Schmelzová Radoslava   26. 6. 1959    

Když skály začínají průsvitnět...

osoba   narození   poznámka
Falušiová Lenka   18. 3. 1988