Národní galerie představuje dva klasiky

podnázev: casopisargument.cz

typ dokumentu: www
rok vydání: 2020/10/04
jazyk: český

web: http://casopisargument.cz/?p=31870

poznámka:
V současném podzimním termínu vystavuje Národní galerie ve svých prostorách tvorbu dvou jedinečných osobností, jejichž životní pouť se odvíjela v rozmezí tří století. Rembrandt umírá v roce 1669, Mikuláš Medek v roce 1974.

Příprava výstav není nikdy nic snadného a vyžaduje nejen čas, často i doslova výzkumnou práci. Národní galerie otevírá v současnosti dvě významné přehlídky, které by měly být (svým způsobem) vyvrcholením letní turistické sezóny v nejexponovanějších pražských výstavních síních, jako je Valdštejnská jízdárna a Palác Kinských na pražském Staroměstském náměstí. Tyto přehlídky měly ukázat světu, tedy nekonečnému proudu turistů, jak notoricky známého Rembrandta, tak zvlášť tvorbu klasika české moderny, Mikuláše Medka. Je tu však domácí publikum – bohužel v rámci aktuální zdravotní situace bude návštěvnost také omezena. Není jistě všem dnům konec. Rembrandt v Paláci Kinských má trvat do konce ledna příštího roku. Výstava tvorby Mikuláše Medka ve Valdštejnské jízdárně (do 10. ledna 2021), ale také ve Veletržním paláci a Klášteru sv. Anežky České, bude jistě pro mnohé překvapením.

Rembrandt – Portrét člověka

Výstava věnovaná Rembrandtovi nese příznačný název Portrét člověka. Přesto, že nemaloval jen lidskou tvář, či postavu, ale také krajiny i fiktivní postavy historických a biblických dějů, vstupuje do dějin výtvarného umění bezesporu jako portrétista. Škála jeho portrétního umění je bezbřehá. Lidská tvář jej zajímá naprosto enormně. Jsou to tváře známé, mnohé dnes již neznámé, portréty na objednávku, ale také portréty bezejmenných starců. Zvláštní kapitolu v Rembrandtově tvorbě tvoří autoportrét. Historici umění jich napočítali víc než 50 a to v každém autorově životním i tvůrčím období. Dnes už jistě nemůžeme uvažovat o věrnosti podoby, ta je tam jen jakýmsi prostředkem k vyjádření podstaty portrétované osobnosti, jedinečnosti zpodobňovaného.

V centru výstavy je unikátní Rembrandtovo dílo, které patří do zlatého fondu NG. Je jím portrét Učence ve studovně z roku 1634. Dnes je tato ušlechtilá tvář pro nás neznámá, její výraz však přitahuje naši pozornost svou oduševnělostí, vzbuzuje v nás klid, ale zároveň zvědavost, o čem učenec přemýšlí. Rembrandtovy portréty (a především autoportréty) poukazují na jeho hluboký zájem o člověka v různých situacích. Tyto životní proměny někdy vyjadřuje vnějšími znaky, nějakými atributy: například u Učence je to kniha, u dvojportrétu se Saskií sklenice vína, u pitvy doktora Tulpa je to prostředí pitevny. V Noční hlídce jsou to jen tváře vystupující z šera. Většinou (a to zvlášť u autoportrétu) je to výraz, někdy umírněné gesto.

Vlastní Rembrandtův život byl stejně tak vnitřně bohatý, jako jeho tvorba. Bezesporu se stal nejvýznamnější postavou jedinečné éry nizozemské malby 17. století. Stal se opravdovým klasikem obdivovaným, respektovaným, v různých obdobích, v různých staletích, v různých kulturách. Jeho bohatá a dramatická tvorba svým způsobem odrážela jeho životní pouť. Střídala se u něj léta šťastná, bohatá na hmotné statky, na prosté lidské štěstí, s léty poznamenanými osobními tragédiemi, smrtí blízkých. Je zajímavé, že právě v těchto dramatických životních obdobích získala jeho tvorba svou jedinečnou podobu, která svým způsobem odkryla prapodstatu životního běhu.

Současná výstava v Paláci Kinských pořádaná Národní galerií ve spolupráci s Wallraf-Richartz-Museum v Kolíně nad Rýnem má trvat do začátku příštího roku. Předkládá návštěvníkovi nejen Rembrandtovy práce malířské i grafické s pracemi jeho současníků, jako byli Jan Lievens, Gerrit Dou, Ferdinand Bol a další. Výstava také představuje autorskou interpretaci Rembrandtova díla současnými autory. Návštěvník výstavy má možnost shlédnout řadu vynikajících děl zapůjčených z domácích i zahraničních galerií a muzeí (katalog zde). Význam této výstavy je také podtržen záštitou velvyslance Nizozemského království Keese J. R. Klompenhouwera. Autorkou výstavy je Anja Ševčík, kurátorkou pak je Lucie Němečková.

Mikuláš Medek – Nahý v trní

Další současná výstava nazvaná Nahý v trní výstižně charakterizuje tvorbu a životní osudy výtvarníka Mikuláše Medka. Tato přehlídka patří k jedné z nejrozsáhlejších výstav, které kdy Národní galerie pořádala (upoutávka České televize zde). Medkova obsáhlá tvorba je rozčleněna do tří významných prostor: Valdštejnské jízdárny, Kláštera sv. Anežky České a Veletržního paláce. Návštěvník má možnost se zde seznámit s dosud neznámými pracemi, ale také například s filmy z autorovy pozůstalosti. Současná retrospektiva tak prezentuje Medkovu tvorbu nejen v její možné nejširší nabídce, ale také i obsahové hloubce. Jeho život, umělecké nasměrování, jakoby bylo předurčeno jeho rodinným původem. Byl vnukem jednoho z nejznámějších impresionistů, Antonína Slavíčka, synem spisovatele a generála Rudolfa Medka, bratrem muzikologa Ivana Medka. Za svůj krátký život vytvořil řadu děl různými výtvarnými technikami, od intimní až po monumentální tvorbu. V období protektorátu absolvoval Státní grafickou školu, krátce studoval Akademii výtvarných umění u Františka Muziky a Františka Tichého. Vystřídal řadu různých zaměstnání, nikdy se však svého uměleckého nasměrování nevzdával, i když mu to v mnohém komplikovalo život. Šlo mu vždy o nezávislost nejen na společenské situaci, ale také na uměleckých, výtvarných trendech, konceptech. V průběhu padesátých let se věnoval restaurování a drobným grafickým pracím, spolupracoval na sbornících, které vznikaly v okruhu Karla Teigeho. I přes komplikované společenské podmínky soustavně pracoval na svém výtvarném pojetí. Počátek 60. let znamenal jisté uvolnění a to umožnilo Medkovi se realizovat v rámci Svazu výtvarných umělců. V roce 1963 se uskutečnila v galerii Rudolfinum jeho souborná výstava. V 60. letech vystavoval také v zahraničí a tak se jeho tvorba stala organickou součástí i zahraničních expozicí. Bohužel na počátku 70. let umírá ve věku 47 let.

Ve Valdštejnské jízdárně je představena stěžejní část autorova malířského díla, která dokumentuje vývoj Medkovy tvorby, která se posouvala od surrealismu k abstrakci, aby se vrátila ke svébytné jedinečné figuraci. Podnětné, a pro návštěvníka zvlášť jedinečné, jsou přehlídky instalované ve Veletržním paláci a v Klášteře sv. Anežky České. Významná jsou díla v architektuře. Po roce 1960 jsou to monumentální zakázky pro interiéry kanceláří Čs. aerolinií v Damašku, Košicích, Paříži a jinde. Velmi důležitá je jeho tvorba určená pro sakrální objekty. Právě tato jeho tvorba sehrála v rámci (nejen domácího církevního) umění velkou roli. Náboženské umění v posledních historických obdobích spíše tíhlo k tradičnímu pojetí, které se jen výjimečně shodovalo se současným moderním projevem. Proto Medkovo výtvarné pojetí oltářního obrazu kostela v Jedovnicích z roku 1963 a také Křížové cesty Kostela svatého Josefa v Senetářově vzbudilo velkou pozornost. Jistým způsobem se tato díla stala vzorem pro další náboženská výtvarná díla v následujících obdobích.

Koncepci výstavy Mikuláše Medka vytvořila autorská dvojice Lenka Bydžovská a Karel Srp, architektonického řešení výstavy se ujal Lukáš Machalický (podrobněji zde v článku).

Pražská Národní galerie svým letošním podzimním programem dokumentuje šíři své možné výstavní činnosti. Návštěvníci tak mají možnost se seznámit s tvorbou dvou jedinečných osobností, které dělí nejen tři století, ale především jejich vidění světa. Co je však jistě spojuje je jejich výjimečnost. Zatímco tvorbu Rembrandta prověřila tři století, tvorba Mikuláše Medka se o tuto nesmrtelnost uchází.
(navštíveno 17. 3. 2021)