Akce 80. let

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Umění akce
rok vydání: 1991
strana: 10-11
jazyk: český

poznámka:
-
Jestliže v 60. a 70. letech mělo české a slovenské umění akce, eventu a performance leccos společného se světovým vývojem, situace v 80. letech se podstatně změnila.
Světové umění performance minulého desetiletí bylo - na rozdíl od našeho - extrovertní, halasné a bohaté v působení na smysly diváka. Odmítlo jak optimisticky kolektivní protikonvenční a moralisticky zabarvený postoj 60. let, tak individualisticky uzavřené a mnohdy existencinálním podtextem poznamenané projevy let 70tých. Skoncovalo s extrémní dematerializací uměleckého projevu (spoléhajícího především na prezentaci ideje a na užití minimálních prostředků). Performance se otevřela pop kultuře. Osud akčního umění začal určovat pragmatismus, podnikání a profesionalismus ve všech jeho složkách. Na prvním místě stojí zájem o technické prostředky - video, laser, film, TV a další objevy techniky. Rodí se "media generation". Mizí rozdíl mezi performancí, rockovým koncertem a divadlem. Znovu se aktualizuje pád hranice mezi vysokým a nízkým uměním a mezi "uměním" a produkcí mass médií. V roce 1980 Laurie Anderson ve svém osmihodinovém opusu United States použila v hudebním vystoupení (modulovaného za pomocí nejrůznějších technických efektů) jako rovnocenný doplněk také řadu dalších médií, např. projekci malovaných obrazů, zvětšené fotografie z televizní obrazovky a různě zkreslená filmová promítání. Videozáznamy jejich představení obletěly svět. Cesta k mass médiím byla od té chvíle volná.
Kolem poloviny 80. let se propojilo akční umění také s oblastí divadla. Ze zájmu o co nejširší škálu vyjadřovacích prostředků jsou exploatovány i takové žánry jako je kabaret, vaudeville, ale i tradiční drama nebo opera. Při prezentaci se uplatňují také výtvarná díla a různé optické a akustické efekty. Někdy se hovoří o "nové performanci", jindy o "media theatre". Tanec, opera, drama performance se ocitají na stejné rovině. Nově vzniklý hybrid se stává místem k vytvoření "avantgardní zábavy", užívající s vynalézavostí nejrůznější média, míchající bez zábran až do té doby odděleně stojící různé druhy umění a čerpající inspiraci z kulturního dědictví všech národů světa.
V českém a slovenském akčním umění vládla v 80. letech střídmost a nenápadnost. Důvodem byly nedosažitelnost technických prostředků a nemožnost internacionálního rozletu, způsobené tehdejší politickou situací, ale i přirozená inklinace českého umění k existencionálnímu a introvertnímu prožívání reality. Našemu prostředí vyhovoval velmi dobře konceptuální přístup: umělec nepotřeboval k tvorbě příliš mnoho prostředků. Často stačila holá gesta, která byla těžko fyzicky polapitelná, která se nedala ani koupit ani prodat jako tradiční umění a jež působila jako prostředek k lámání konvencí i jako zbraň vůči ideologii establishmentu. Je pochopitelné, že takto konstituovaný druh uměleckého vyjadřování nemohl nalézt odezvu v naší společnosti 70. a 80. let, proti níž byl vlastně v opozici a jejímž hlavním posláním bylo naopak stůj co stůj glorifikovat všechno konzervativní. Pokus Tomáše Rullera ukázat svou performanci širšímu okruhu diváků a na veřejném místě v divadle (jak se dalo běžně v té době ve světě), skončil v roce 1983 soudním procesem s autorem a zákazem uměleckého působení pro Rullera v Praze.
Umělcům nezbývalo nic jiného, než volit jinou formu akčního umění: skrytou a odloučenou od veřejnosti. České a slovenské akční umění se uzavřelo samo do sebe. Komunikace se světem byla sporadická. Dokonce i kontakty mezi umělci samými byly minimální. Co umělec, to vlastní solitérní svět. Happeningy, performance, které dříve tolik útočily a burcovaly na ulicích nebo jiných veřejných místech za účasti mnoha náhodných diváků, se obrátily v skromné až neviditelné akce, omezené jen na úzký okruh nejbližších přátel umělce - pokud se vůbec odehrávaly za přítomnosti někoho jiného než umělce samotného. Performance, happening, akce se proměnily v soukromý event. Tak se stalo, že o mnohých aktérech akčního a procesuálního umění jsme se dověděli až po letech. Zvláště když tito umělci žili mimo privilegované centrum Prahy, jako např. Marian Palla v Brně, Miloš Šejn v Jičíně, Vladimír Havlík v Olomouci nebo Milan Maur v Plzni.
Privatizace umělecké aktivity, charakteristická i pro mnohé umělce 70. let také jinde ve světě, určila základní směr vývoje našich 80. let. Akce Petra štembery, Karla Milera, Jana Mlčocha a dalších individualistů 70. let se staly výchozím bodem i pro jejich mladší kolegy. Čistá podoba body artu a performance byla ovšem narušena. Smísila se s dalšími podněty, jako např. happeningem (T. Ruller, V. Havlík) nebo s nejrůznějšími projevy konceptuálního umění (M. Šejn, M. Palla, M. Maur, D. Tóth) anebo s důrazem na instalaci (I. Kafka, V. Merta, M. Titlová). S výjimkou performancí T. Rullera a některých akcí M. Titlové, V. Havlíka a M. Pally se vytratila důležitost vlastního těla jako prioritního a zároveň konečného cíle akce. Mnohem větší akcent byl kladen na pozůstatek, na záznam a na stopy po akcích. Svědectvím po performanci nebo eventu už nemusela být jenom fotografie, ale také kresba - jako otisk akce (M. Šejn, M. Maur) nebo textový záznam - bezprostředně zapisující průběh (M. Palla) anebo konečně pomůcky a předměty, které byly použity při vystoupení a které posléze vytvořily objekt-instalaci (T. Ruller).
V 80. letech se uplatňovaly dva okruhy akčního umění. První z nich pracoval především s dědictvím konceptuálního umění. Z performance či akce se stal event, který zkoumá různé děje nebo časové procesy. Vzniká při něm výtvarný artefakt jako doklad o proběhnuté nebo pozorované události. Tak například Miloš Šejn zaznamenává s rituální obřadností přírodní struktury a místa v krajině. Jde mu při tom o reflexi celé situace a o odhalení elementárních přírodních procesů. Do podobné oblasti směřují i texty a kresby Mariana Pally. Záznam Pallova dechu nebo jeho čára, malovaná nepřerušené po dobu dvaceti čtyř hodin, zpřístupňuje oblast primárních pocitů bytí. Kresby Milana Maura jsou vzdáleny jakémukoli existencionálnímu vztahu ke skutečnosti: podávají s přírodopisnou objektivitou např. dráhu letu hmyzu nebo stíny vrhané obrysy skal či větvemi stromů a objevují nečekané přírodní děje. Dovedeme-li tento koncept do krajnosti, je možné chápat jako relikt procesu i některé "černé" kresby Václava Stratila, tvořené po několik měsíců rýsováním mnoha tisíců čar: jsou svědectvím autorova fyzického i psychického prolnutí do asketicky prožívaného procesu tvorby.
Druhou oblast akční aktivity tvoří projevy, jež navazují na zkušenosti performance, happeningu a body-artu. Tato akční vystoupení měla méně privátní charakter, jako např. performance a akce Tomáše Rullera. Kromě počátečních komorněji laděných akcí se Ruller soustředil na vytvoření větších akcí, čerpajících z happeningu, body artu, performance a užívajících technických médií (video, laser). Body artové akce stály také na počátku tvorby Margity Titlové. Postupně se přeměnily ve výpravné instalace. Tělo v nich vystupovalo jako součást bohatě inscenovaných výjevů, které používaly autorčiny malby, ale i jiné rekvizity. Autorka tyto scény dále zpracovávala: buď pomocí fotografie nebo videa.
Akce, event, performance našich 80. let je oblast velmi málo probádaná. Zmínění autoři jsou nejznámější a reprezentují tehdejší situaci. Kromě nich existuje jistě i řada dalších, kteří by si zasloužili stejnou pozornost. Některé z nich objeví teprve tato výstava, jiní nám zůstávají utajeni dodnes. Současná výstava je v tomto směru prvním krokem k nápravě.

Akce 80. let

osoba   narození   poznámka
Raimanová Ivona   12. 10. 1956    

Akce 80. let

klíčové slovo
akce
event
happening