Tvrz vyššího království

podnázev: archiv.hn.cz

typ dokumentu: www
rok vydání: 2010/10/08
jazyk: český

web: https://archiv.hn.cz/c1-46911390-tvrz-vyssiho-kralovstvi

poznámka:
Bílkova vila na Hradčanech, která byla po rekonstrukci znovu otevřena pro veřejnost, je nejtajemnější stavbou svého druhu, na jakou lze v Praze narazit. I když se neschovává za vysokou zdí, je plná symbolů, záhad a šifer, jejichž význam se odhaluje jen pozvolna.

Stojí na přehledném místě, na vyvýšenině mezi Mickiewiczovou ulicí a Chotkovou silnicí, takže ji kdokoliv, kdo se vypraví tramvají nebo autem dolů k malostranskému vltavskému údolí (nebo naopak, k Pražskému hradu či na Letnou), může vidět. Když se někdy doprava u Bílkovy vily zasekne do neprostupného uzlu, nevadí mi to. Vnímám zvláštní magnetismus stavby, kterým se vyznačují výjimečná, těžko uchopitelná a nejednoznačná díla, u nichž přesně nevíte, jestli jsou okouzlující, nebo působí spíše odstředivými silami.

Dům, jejž si sám navrhl sochař František Bílek, se naprosto vymyká běžnému způsobu, jakým se před sto lety, kdy vznikl, vily stavěly. Dostal konkávní tvar, jako by byl výsečí tušeného obrovského kruhu. Směrem na východ, odkud je vila nejčastěji pozorována, jako by se lehce prohýbala a ustupovala dozadu. Je to zvláštní gesto, nečekané, protože by se očekávalo spíše opačné, agresivnější řešení. Má plochou střechu a ze tří stran ji obklopují dekorativní sloupy, jaké známe z prastarých egyptských chrámů. Některé jsou nedokončené, seříznuté, bez jednoduchých ozdobných hlavic připomínajících zavřené lotosové květy. Jsou z betonu a každý by klidně mohl být ozvláštněním veřejného prostranství. Zatímco rovná střecha znamená v architektuře pokrok, sloupoví, jehož užitečnost je pochybná, představuje krok zpátky, do hluboké minulosti. Režné zdivo vyvolává naopak pocit ryzí praktičnosti, stejně jako touhy po pravdivosti, stabilitě a skromnosti, která se neschovává za žádnou zkrášlující omítkou.

František Bílek (1872-1941) byl bytostný, velmi rafinovaný symbolista a jako takový prodchl svůj dům spoustou symbolických prvků, o jejichž smyslu se neustále vedou diskuse. Ve vile objevujeme motivy obilných klasů, lotosů nebo žaludů. Uvnitř nacházíme výklenky, do nichž se sotva postavíme, balkony, na něž se nelze nijak dostat. Jsou to šifry vyjevující se jenom pozvolna, v jemných náznacích.

Některé symboly totiž vůbec symboly být ani nemusí (balkony zřejmě vznikly, protože dobře vypadají... anebo to tak prostě při stavbě vyšlo), a naopak jiné motivy, jimž bychom symbolický význam nepřikládali, jej mohou mít. Nad vstupem do jídelny čteme nápis: "Pohyb země, když chléb dává." Je to návod, jak chápat půdorys vily, který dostal tvar připomínající stopu, již po sobě zanechává sekáčova kosa v obilném lánu. Dnes bychom takový přístup označili za konceptuální architekturu s výrazně organickými, zejména biomorfními rysy.

František Bílek měl talent takového rozsahu, že by to stačilo na několik uměleckých životů. Chtěl se stát malířem, ale protože se u něj během studií na pražské Akademii výtvarných umění projevil daltonismus, tedy barvoslepost, svoje zaměření musel změnit. Pokračoval plynule dál, nic jej na cestě za uměním nemohlo zastavit, ale místo malby obrazů se věnoval disciplínám, v nichž barva nehraje podstatnou roli - zejména sochařství, keramice, grafice či ilustracím knih. Když byl jako dvacetiletý na studijním pobytu v Paříži, měl mystické náboženské vize, jež navždy ovlivnily celý jeho život a dílo; od té doby nevytvořil sochu, která by měla jiný než spirituální obsah.

Jako jeden z mála výtvarných umělců si dokázal osvojit také architektonické schopnosti. "Moje architektura vzešla z nutné potřeby," vysvětloval na sklonku života ve stati Moje architektura. "Sám jsem pozoroval, jak prázdnota a bezduchost vídeňské architektury rozpíná se daleko za hranice hlavně k nám..." Nejprve si v rodném Chýnově postavil roku 1898 na místě bývalé vojenské střelnice dům (nemluvil o něm jinak než o "chaloupce"), ale protože cítil potřebu být více přítomen v metropoli, kde se dá k zakázkám dostat snáze než z jihočeského venkova, toužil mít dům také v Praze.

Zatímco chýnovská stavba je ve své podstatě velmi tradiční, pražský dům na lichoběžníkové parcele, kde ještě nedávno předtím stávaly bašty chránící město ze severu (dodnes po nich zůstala Písecká brána), se už z tehdejší běžné produkce vymyká. Vyniká to zvláště ve srovnání s dalšími domy v nejbližším okolí, ať už v Mickiewiczově ulici nebo Na Baště svaté Ludmily, které vznikaly ve stejné době a jež navrhovali špičkové autoři jako Jan Kotěra, František Kavalír nebo Emil Králíček. Možná právě proto, že Bílek architekturu nikdy nestudoval, mohl dosáhnout silného výtvarného účinku. Neznamená to ale, že by architekturu nevnímal: při svých cestách po Itálii si kupříkladu všímal antických památek a neušlo mu, že jsou více křesťanské než soudobé křesťanské chrámy.

Na návrhu vysněného domu začal pracovat poté, co získal za 28 640 korun pozemek o ploše 1275 metrů čtverečních; půjčku však nikdy nebyl schopen splácet, protože sochy nešly na odbyt tak, jak by si představoval. Dnes by - teoreticky - přišel na tisícinásobek. "Usiluji víc a více o kousek půdy své, odkud bych žádnou přesilou nebyl vypovězen," svěřil se v dopisu Františku Vodseďálkovi. "Chci sobě tvrz sebeskrovnější vybudovat - tvrz vyššího království na zemi." V únoru 1910 se rodily první skici, v létě byl projekt dokončen a mohlo se začít se samotnou stavbou, jejíž půdorysný výměr zabíral jednu třetinu celé parcely. František Bílek v listu svému nejbližšímu příteli, básníku Otokaru Březinovi, jehož poezie v něm silně podněcovala fantazii, napsal: "Budujeme sobě i pracím svým útulek pro jejich trvalé umístění, odkud by je neměl moci vypuditi nikdo a nikdy. Vidím v tom tak závažnou věc pro celý další můj život." Na pomoc si vzal zkušeného stavitele Antonína Hulána, který měl zaručit, že to, co si umělec na papíře vymyslel, bude moci být zanedlouho zhmotněno v kameni a cihlách. Stavba probíhala i na dnešní poměry rychle, do konce roku 1911 byla hotová. Kolaudační komise se sešla devátého ledna 1912 a její členové vilu zevrubně prozkoumávali, jestli je všechno "předpisové". Nakonec jí dali zelenou, ačkoliv s dodatkem, že se "vymyká obvyklému nazírání na dům zahradní". František Bílek se s rodinou do nového domu nastěhoval dvacátého ledna.

Pojal jej jako celistvé dílo, jako Gesamtkunstwerk, což znamená, že vymyslel nejenom vnější podobu domu, ale navrhl pro něj také vzhled interiérů, nábytek, stoly, skříně, komody, vlastnoručně zdobil dveřní portály a přitesával různé detaily. Nejdůležitější částí stavby ovšem nejsou společné prostory, kde se rodina schází k jídlu, ale stal se jí vcelku pochopitelně ateliér zabírající celou jižní polovinu vily. Je to dílna i galerie zároveň dosahující výšky přes dvě poschodí. Sochař mohl svá díla pozorovat nepřetržitě, i když šel spát, protože ložnici v horním podlaží s ateliérem pohledově propojovala dvě okénka v románském stylu, která v celkovém charakteru stavby působí nepatřičně, jako okna do pivnice. Nic to nemění na tom, že ateliér dává každou pídí svého prostoru pociťovat, jak moc chtěl mít sochař pro svoji vznešenou tvorbu ušlechtilé prostředí - jako by jedno bez druhého nemohlo být. Něco na tom je. Ono se nakonec nějak projeví, vzniká-li umění v bývalé tovární hale, zahradním domu, altánu - nebo v chrámu.

Když byla vila, kterou nyní spravuje Galerie hlavního města Prahy, po pečlivé rekonstrukci znovu otevřena, během prvního týdne ji navštívily více než tři tisíce lidí. Vstup na půdu, kde nová expozice - zde věnovaná knižním úpravám Františka Bílka - vrcholí, musel být kvůli nosnosti usměrňován, protože podlaha najednou neunese více než patnáct lidí. V našich kulturních podmínkách je to jen málokdy zaznamenaný zájem: odráží výjimečnou atraktivitu tohoto podivuhodného, neustále ostře sledovaného, a přesto tajemného domu.

navštíveno 13.8.2021

Tvrz vyššího království

osoba   narození   poznámka
Volf Petr   13. 10. 1965    

Tvrz vyššího království

osoba   narození   poznámka
Bílek František   6. 11. 1872