Fenomén exilového umění

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Výtvarné umění
rok vydání: 1996
počet reprodukcí: 6 čb
ostatní fotografie: 2 čb
strana: 232-237
strana poznámka: 232 - 237
jazyk: český

poznámka:
-
Informace o české umělecké alternativní scéně (1970-89) by nebyly úplné, kdyby nebyl zmíněn fenomén českého exilového umění.
Vedle vnitřního exilu, kterému je tento sborník věnován, vznikl faktor, jehož existence byla zamlčovaná a skrytá a kolem něhož se chodilo oklikou a se zatajeným dechem: exil vnější. Obě tyto složky byly paralelní v čase, geograficky však separátní a každá se potýkala s jiným druhem překážek.
Emigrantských vln v posledních čtyřiceti letech bylo několik a zasáhly nejméně tři generace. Pro většinu exulantů byl odchod vzpourou proti nesvobodě ve všech jejích podobách. Odešli ti, kteří měli vybudovanou jasnou uměleckou pozici s vyhraněným názorem, představitelé střední generace, kteří za sebou měli první úspěchy jako výsledky systematického pracovního usilování, nejmladší, kteří měli těsně po absolutoriu vysokých škol, i ti, kteří venku začali teprve studovat a cizímu prostředí se přizpůsobili nejlépe.
Rozptýlili se do mnoha světových stran, dosáhli různého stupně uznání a jejich osudy byly varírovány osobními dispozicemi, externí situací a emigračním syndromem. Ocitli se bez společenského, kulturního, sociálního i ekonomického zázemí, bez možností domácí kritiky i diváka, bez dohledných konfrontačních možností, navíc s velkou psychickou zátěží umělce-emigranta. Jejich krok byl většinou skokem do neznáma - obsahoval, při hledání nové¬ho zázemí, výzvu maximálně exponovat sama sebe, opustit izolaci a snažit se v co nejkratší době pochopit kulturu s netradičním charakterem: integrovat na „cizí planetě".
Mnozí z umělců v novém prostředí asimilovali a získané mimikry jim v nelehké situaci na nezmapovaném území a v konfrontaci s neznámými faktory po¬mohly lépe se orientovat. Někteří dodatečně získali odborné vzdělání, stipendia a nejrůznější uznání (čestné doktoráty, členství v akademiích), začali vystavovat a jejich práce se staly předmětem akviziční politiky různých renomovaných světových galerií, v náročných konkurzech upoutali pozornost a obsadili docentská a profesorská místa na univerzitách a akademiích - anebo nic...
Zde bych ráda připomenula, že součást exilové scény tvořili i historikové umění, kteří v minulých letech působili jako kurátoři, pedagogové a kritici (Jaroslav Anděl, Jana Claverie, Zdeněk Felix, Charlotta Kotíková, Pavel Liška, Jan Michl, Arsén Pohribný, Noemi Smolíková, Petr Spielmann, Tomáš Štrauss, Lída Vachtová, Miloš Vojtěchovský a další). Předlistopadové informační vakuum s absencí základních údajů a názorových konfrontací trvalo již hodně dlouho a bylo pociťováno stále tíživěji. Zmíněnému tématu se v polovině 80.let věnovala Francouzka Geneviève Bénamou. Ve své knize „Sensibilités contemporaines 1970-84" publikovala sedmdesát medailonů českých a slovenských umělců žijících v cizině. K domácí neinformovanosti v inkriminovaných letech však tato kniha - s výjimkou jednotlivců - nepronikla. Nezávislou českou a slovenskou scénu v zahraničí pravidelně diagnostikoval v Revue K Jiří Kolář. Vycházela francouzsky v Paříži a přinášela informace o umělcích v zahraničí s občasným exkurzem do domácího dění.
Po roce 1989 se situace začala radikálně měnit a české exilové umění o sobě dalo záhy vědět: jeho problémy, zkušenosti, poznatky i potíže se v roce 1990 pokusilo otevřít a veřejně formulovat třídenní sympozium „České umění doma a v exilu", které připravily Národní galerie a Ústav pro teorii a dějiny umění v Praze. Šlo o první setkání výtvarných teoretiků s umělci v pokusu o získání vstupní informace o české výtvarné aktivitě v exilu.
Snaha nalézt společný komunikační jazyk však byla nesnadná, protože partneři byli determinováni odlišným prostředím a jejich zkušenosti měly diferentní charakter. Dosavadní kontakty s českým exilem měly vesměs povahu ryze osobní a vice versa a exiloví umělci byli establishmentem poměřováni stejně jako političtí exulanti.
Ve zpětném pohledu lze nicméně konstatovat, že se exilovému umění dostalo řady možností k prezentaci: rozbíhala se řada iniciativ motivovaných jednotlivci i institucemi, jež se k tomuto fenoménu vyjadřovaly, a ten se postupně stával součástí výstavních aktivit centrálních i regionálních galerií. Jak napsal Jiří Valoch v úvodu k Šedé cihle 66/1994 - Exil:
...byla by škoda připravovat se o výsledky práce umělců, kteří byli více či méně nuceni odejít, ale kteří si svou přináležitost k českému prostředí také uvědomují. Je to nejen naše povinnost morální, je to především náš vlastní zájem. České umění netrpí takovým nadbytkem dobrých autorů, aby se mohlo zříci všech těch, kdož pracovali v exilu. V řadě případů to jsou tvůrci, pro které byl kontakt s jiným kulturním kontextem či s internacionální scénou skutečně přínosem, který se pozitivně projevil na tom, co dělali a dělají. Proto je třeba, aby se obě linie českého umění posledních desetiletí - exilové i domácí - setkávaly a konfrontovaly, aby se autoři, zvenku stali zároveň i součástí domácího kontextu."
Fenoménu exilového umění věnovala svůj zájem i Galerie U bílého jednorožce v Klatovech a na Klenové. Na letní sezónu 1994 připravila čtvrtou Šedou cihlu, mapující zmíněný vnější exil. Galerie tak r. 1990 koncepčně navázala na první Šedou cihlu, která zveřejnila samizdatový katalog okruhu vnitřního exilu. Na výstavě bylo zastoupeno 66 umělců čtyř generací ze tří kontinentů - Evropy, Ameriky a Austrálie - jejichž tvorba představila téměř všechny druhy uměleckých tendencí, a stala se tak masivní informací o tom, co znamená „druhá linie českého umění", existující mimo domov. Byly zde zastoupeny malba lyrická, expresívní i figurální, kinetismus, surrealismus, konstruktivní tendence, minimalismus, koncept, video art, akční umění, instalace i land art.
Soubornou výstavu exilového umění, připravenou Galerií v Klatovech za pomoci odborného konsilia (Marcely Pánkové, Jiřího Šetlíka a Jiřího Valocha), je možno považovat za největší expedici, jaká byla do oblasti české výtvarné diaspory podniknuta. Šlo o pokus sumarizovat poznatky o fenoménu českého umění v exilu a vy¬tvořit prostor pro komparační situaci. Její význam spočíval také v tom, že mapovala různá geopolitická teritoria s odlišným historickým vědomím.

Fenomén exilového umění

osoba   narození   poznámka
Pánková Marcela   16. 1. 1939