Umělci v cizině

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Výtvarné umění
rok vydání: 1996
strana: 238-240
strana poznámka: 238 - 240
jazyk: český

poznámka:
-
Při této příležitosti každý z nás hovoří o svých osobních zkušenostech, avšak i ty mají jistou obecnou platnost.
Mám-li popsat svůj pohled na situaci nás umělců, kteří se narodili i vyrostli v jiné zemi, setkáváme se po svém příchodu s mentalitou, pro kterou je charakteristické odmítání všeho cizího. Pozoruhodné přitom je, že totéž se týká i kolegů, kteří sem přijeli z NDR, a nejen jich - podobně také umělců, kteří byli nuceni v 30. 1etech z Německa emigrovat. Kolik úsilí stálo, stojí a ještě bude stát začlenění děl německých emigrantů do tradice vlastní země, ví každý, kdo se touto problematikou zabývá.
Tato mentalita se podvědomě projevuje u mnohých, dokonce i u těch, kdo znají dost racionálních důvodů pro její odmítnutí. Je ovšem možné, že jsme přecitlivělí. Nicméně zdá se mi poměrně kuriózní, že i po dvaceti letech mého života a tvorby zde začíná každá informace o mně nebo každá recenze mých výstav slovy „Čech Jan Kotík..." Je tomu skutečně tak. Nemohu si však vzpomenout, že by kupříkladu ve Francii byli Picasso nebo Miró v první řadě představováni jako Španělé, Chagall jako Rus či Arp a Ernst jako Němci a teprve pak jako umělci. Ani v Německu před a po 1. světové válce nebyla národnost Kandinského, Jawlenského, Kleea nebo Ernesta da Fiori důležitější než jejich tvorba.
Nesmíme zapomenout, že se situace v Německu začátkem 30. 1et velice změnila, a ne právě k lepšímu. Nacisté zavedli akt zbavení občanství - novum, které v dnešní době zevšeobecnělo. Pro Hitlera a Stalina se každé neoficiální, tj. jiné než oficiální, mínění stalo zločinem, a v důsledku toho muselo mnoho umělců (samozřejmě nejen jich, ale umělci jsou naším dnešním tématem) odejít do exilu, aby mohli pokračovat v tvorbě. Museli a často musí dodnes. Ti z umělců, kteří se rozhodli žít a pracovat v cizině před a po 1. světové válce - v Paříži, Berlíně, Mnichově, Londýně -, k tomu nebyli nuceni vnějšími okolnostmi: učinili tak z vlastní vůle. Nebyli odříznuti od domova, nebyli z vlastní kultury vygumováni. Kromě tohoto politického nátlaku se na-víc něco podstatného změnilo. Dnešní situace se dá krátce charakterizovat slovy „svět se stal menším" - dík komunikacím všeho druhu. Tento jev doprovází řekněme „vandrování umělců". V každé zemi tvoří řada „cizích" umělců, jež lze rozdělit do dvou skupin. K té první patří umělci, kteří do cizí země původně přijeli jako návštěvníci a z určitých důvodů se v ní usadili, souběžně jsou však přítomni i v kultuře vlastní země. Do druhé skupiny patří ti, kteří se nesmějí vrátit domů ani na návštěvu. Panuje však velmi rozšířený názor, že tyto umělce nelze brát vážně. Snad je příčinou fakt, že velká skupina lidí chápe oficiálnost jako důkaz kvality a neuvědomuje si, že v tomto případě jde o lidi „vysazené" či „odložené".
To je vnější situace. Nicméně je tu ještě situace vnitřní, kterou můžeme pozorovat nejen u umělců, ale u každého člověka nuceného žít v emigraci. I zde je mezi první a druhou skupinou zásadní rozdíl. Ten, kdo přichází na návštěvu, byť se pak jeho pobyt protáhne na několik let (například Twombly v Římě), pociťuje vnitřní úlevu. Starosti a problémy své země nechal doma a starosti státu, v němž žije a pracuje, jsou mu cizí, nemusí je brát na vědomí, nemusí jim ani rozumět. Téměř každý z nás přinejmenším jednou za život takovou situaci prožil. V jeho práci se projevuje pozitivně, protože takový člověk se najednou cítí mnohem svobodnější. V diametrálně rozdílné situaci se ocitá exulant z donucení: přišel o přátele, o známé prostředí a mnoho dalšího, a ještě prožívá - ačkoli nebydlí doma - starosti a obtíže své vlasti. Ale zároveň i starosti a problémy nového místa, i když jsou mu vlastně cizí, nerozumí jim nebo je interpretuje po svém, tedy neadekvátním způsobem. V novém prostředí se proto necítí dobře, jako každý tvor v podobné situaci. Trpí pocitem strachu, protože rychle zjišťuje, že jeho jednání vyvolává reakce, jaké nepředpokládal. To se netýká jen práce, ale života obecně, a následkem jsou nejrůznější deprese. Zažil je každý z nás a každý také ví, jak negativně takový duševní stav ovlivňuje tvůrčí práci.
Vedle těchto potíží podle mne existují ještě další, řekněme objektivního rázu. Téměř každý umělec, který musel emigrovat, odešel ve věku, kdy měl za sebou větší část svého díla a musí v něm pokračovat. Ne ve vnitřní izolaci - i jeho nové práce vyrůstají ze stejné tradice jako jeho starší dílo, a jsou tedy spjaty s tradicemi jeho domova. V nové zemi ovšem nejsou známy ani jeho dřívější práce, ani tradice, z nichž vyrostly, a co se nezná, neexistuje. To není rozumová reakce, ale v hlubších vrstvách, v podvědomí, tu skutečně převládá přesvědčení, že kromě toho, co je zde - a samozřejmě v USA -, žádné skutečné, tzn. důležité, umění neexistuje.
Naznačím, jak se to projevuje: v roce 1966 (tehdy jsem ještě žil v Praze) jsem měl výstavu v Mnichově a do rukou se mi dostala recenze známého německého kritika. Psal, že se zabývám nepravidelnými formáty a jdu s malbou do prostoru. Viděl prý nedávno něco podobného v Itálii, takže se nakonec ptal: Kdo to má od koho?
Ještě příznačnější je druhý příklad: roku 1975 jsem měl jako první neAmeričan výstavu v berlínském Amerika-Hausu. Asi o dva roky později mi jeden mladý umělec, který byl v době mé výstavy Meisterschüller na berlínské Akademii, vyprávěl, jak mou výstavu tehdy komentovali jeho kolegové, s nimiž studoval. Říkali: „Podívejme se, jak tihle Američané mají vždycky nové nápady a vždycky přicházejí s něčím novým." Jejich profesor - byl to kolega Trier - se pokoušel toto nedorozumění vyřešit následující poznámkou: „Kotík není Američan, ale ví vždycky o několik měsíců dříve než ostatní, co se právě v Americe děje."
Nechci si však stěžovat. Přece jen jsem zde našel místo, kde mohu pracovat. Přece jen mohu říkat, jako mnozí jiní, že jsem se nenechal zničit, a že proto mohu být do jisté míry spokojen. Musím tedy na¬konec za všechno poděkovat.

Umělci v cizině

Umělci v cizině