Jihomoravští Charváti objektivem Othmara Ruzicky
typ dokumentu: tisková zpráva
rok vydání: 2009
počet stran: 2 listy
výška x šířka [mm]: 297 x 210
jazyk: český
poznámka:
-
Z historie moravských Charvátů
Jihomoravští Charváti představují etnickou menšinu, jejíž kolonizace probíhala na našem území v poslední čtvrtině 16. století. Byli součástí rozsáhlé migrace z centrální části Chorvatska po prohrané bitvě s Turky u Moháče 1526. Zformovala se a usídlila na území bývalé habsburské monarchie, v oblasti mezi dnešním Maďarskem a Rakouskem, tedy v Burgelandu a částečně ještě na jihozápadním Slovensku a jižní Moravě. Moravská minorita představovala nejsevernější výběžek této historické kolonizace a v 19. století se zredukovala pouze na dvě nevelké enklávy. Jedna se třemi obcemi na Mikulovsku (Frélichov, Dobré Pole, Nový Přerov) v německém obklíčení a druhá rovněž se třemi obcemi na Břeclavsku (Hlohovec, Charvatská Nová Ves, Poštorná) v osídlení českém. V českém prostředí Charváti poměrně záhy splynuli s jim blízkým slovanským obyvatelstvem, na Mikulovsku byl proces asimilace pozvolnější. Odlišné německé kultuře totiž charvátské etnikum houževnatěji odolávalo. Existence této přetrvávající diaspory nepředstavovala v minulosti politický problém. Ten vyvstal po násilném odtržení širokého pohraničního pásma osídleného místy též charvátským obyvatelstvem a zejména jeho přihlášením se k německé národnosti v důsledku mnichovského diktátu v roce 1938. Záhy po obnovení poválečné Československé republiky v původních hranicích odcházejí do Rakouska ti moravští Charváti, kteří se zde cítí existenčně ohroženi. Brzy nato, v roce 1948, je většina ostatních násilně rozsídlena do několika obcí severní části Drahanské vysočiny, do oblasti, kde se setkávají se zcela odlišnými geografickými a klimatickými podmínkami. A tímto politickým aktem se začala historie charvátského etnika na Moravě uzavírat. Při posledním sčítání lidu v roce 2001 se v položce národnost příslušnost k moravským Charvátům vůbec neobjevila.
Tradiční oděv moravských Charvátů
K základním projevům tradiční kultury, jimiž se moravští Charváti odlišovali od svých převážně německých spoluobčanů, patřil i kroj. Ještě na konci 19. století se běžně nosil ve všech třech obcích.
„Kdyby pravda bylo, že šaty dělají člověka, musel by Hrvát (Charvát) ve svém kroji býti nejlepším člověkem na světě. Neboť parádní kroj jeho jest skutečně velmi krásný, malebný. V úsudku tom se shodují všichni nepředpojatí pozorovatelé, prostí i učení.“ (Alois Malec, farář v Dobrém Poli. Český lid 1905)
Srovnáním historických dokladů a pramenů zjišťujeme, že celkový vzhled tradičního oděvu moravských Charvátů zůstal po celou druhou polovinu téměř beze změn. Pouze dlouhé svrchní kabáty, podšité kožešinou, známé jako šuby a důžičky hále, nahradily praktičtější kožichy. Muži ještě na počátku 20. století oblékali tmavomodrý přiléhavý kabát mentije s délkou ke kolenům a ke slavnostním příležitostem dlouhý límcový plášť, jejich sváteční košile se honosily výšivkou a červené nohavice šňůrováním. Ženy nezavrhly ani starodávný čepec škuofii – stal se symbolem při čepení nevěsty. Pestrá barevná výšivka, charakteristický znak charvátského kroje, zdobila jak ženské rukávce, tak velké límce a především zástěry. Rozměrné květinové motivy, vyšité plochým stehem, však začala na konci 19. století nahrazovat výšivka dírková, zredukovaná na barvu červenou a oranžovou. Obdobnou najdeme též na mužských košilích, pocházejících z téže doby. K dalšímu vývoji charvátské výšivky již později nedošlo a její tvůrčí éra tímto končí. Změny ve způsobu oblékání se projevují až v prvním desetiletí 20. století, k zásadnímu obratu dochází v průběhu první světové války a zejména v letech po ní. Muži hromadně odkládají kroj, šatí se zcela po městsku. Ženy sice stále preferují tradiční oděv, ale v jiné, zjednodušené podobě. Nový šat se skládá z podomácku šitého kompletu zářivých barev – kabátku, sukně a zástěry – zdobeného stužkami a úzkými krajkami, typická nezaměnitelná výšivka již zcela chybí. Na rozdíl od mužů se však většina Charvátek oblékala tradičně, byť v inovované podobě kroje, i po celou dobu meziválečnou, mnohé z nich ještě déle.
Othmar Ruzicka a fotografie
Akademický malíř Othmar Ruzicka (7.11. 1877 Vídeň – 4.11. 1962 Vídeň) v létě 1905 navštívil poprvé při svých cestách po Horním Rakousku Frélichov, vesnici, „která si uprostřed údolí idylicky skryta leží,“ jak si napsal ve svých zápiscích. Tamnější prostředí, způsob života a zejména lidové kroje, ho zcela okouzlily. Po celá desetiletí zde zaznamenával svým fotoaparátem a štětcem všední i sváteční dny moravských Charvátů. Na rozdíl od obrazů nebyly jeho fotografie určeny k prezentaci na veřejnosti. Vznikly jako předlohy pro kresby a olejomalby, autorovi sloužily jako pracovní skicář, pomůcka pro jeho malířskou tvorbu. Na jejich základě pak na plátně vytvářel novou kompozici. A právě zachované fotografie přinášejí bezprostřední svědectví o charvátské minoritě na Moravě. Vystavované snímky pocházejí ze souboru pořízeného na počátku 20. století. Zachycují ženy, muže a děti při vykonávání každodenních prací, při slavnostních chvílích, při zábavě a odpočinku. Fotografie jsou většinou pořizovány v exteriérech – na dvoře, na poli, u řeky, na návsi, méně v interiéru, v intimní atmosféře domova. K nejvýznamnějším exemplářům se řadí zejména ty, které zaznamenávají tehdejšími badateli i umělci často opomíjený pracovní šat dospělých a běžné všední oblečení dětí a mají proto největší vypovídající hodnotu. Jako celek patří celá kolekce k významným dokumentům dobového tradičního oděvu Charvátů na Moravě. Vypovídají nejen o jeho celkové podobě a skladbě, ale též o používaném materiálu, vzorování látek, střihu jednotlivých součástí, o úvazech šátků na hlavu atd. Dovídáme se z nich také o počínajícím pronikání městského způsobu ošacení na tradiční venkov.
Kontakty pro média:
Eva Pánková, tisková mluvčí, epankova@mzm.cz, 606 738 098
Dr. Lenka Nováková, autorka výstavy, lnovakova@mzm.cz, 542 422 383
objednat do studovny
