Vladimír Koza

podnázev: Portrét lékaře

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Revolver Revue
rok vydání: 2012
portrétní fotografie: 1 čb
strana: 7-14
jazyk: český

poznámka:
_
Jednou z nejnáročnějších etických maxim je Lévinasova formulace individuální existence jako krajní starosti o druhého. Nejde o charitativní péči, nýbrž o vnitřní „obsesi, jež nedovoluje spočinout v klidu“1 a jež radikálně zpochybňuje obvyklý obraz lidské individuality coby autonomní entity: „lidství neurčují žádné kořeny, nýbrž výhradně jen pohyb směrem k druhému“.2 Tato maxima vyrůstá ze základního porozumění lidské bytosti jako neredukovatelnému zdroji úcty v kantovském smyslu, jež nenáleží věcem ani idejím, nýbrž platí člověku; podle Kanta je tato úcta jediný cit slučitelný s mravní povinností a jejím předpokladem je svoboda.
Lékaře Vladimíra Kozu (4. 7. 1954 – 17. 6. 2012) jsem osobně sice poznal jen prchavě, přesto ve mně zanechal hluboký a trvalý dojem. Leccos o jeho životě mi přímo i nepřímo zprostředkoval můj bratr Pavel, jeho dlouholetý a patrně nejbližší spolupracovník, takže jsem měl vždy dojem, že jsem ho znal více, než kolik by mohlo poskytnout těch několik setkání. V následujícím textu kromě několika veřejných rozhovorů s Vladimírem Kozou cituji také z nekrologu právě svého bratra.
MUDr. Vladimír Koza působil v osmdesátých letech na Oddělení klinické hematologie - v roce 1986 nastoupil na tehdejší hematologický úsek I. interní kliniky FN v Plzni. Změny, které přišly o tři roky později, jeho život výrazně ovlivnily, avšak jinak, než u řady schopných osobností s ambicemi. Vladimír Koza vstoupil do svobodného prostoru, který se ve společnosti na sklonku roku 1989 otevřel, nikoli jako do arény pro vlastní sebeuplatnění, nýbrž tím nejpřirozenějším způsobem: jako do prostoru svobodného já, jež se obrací se svými možnostmi k druhému. Na samém počátku devadesátých let, kdy inovace a aktivity různého druhu ještě tolik nesvíral „obojek hypertrofické regulativy a legislativy“3 prolomil Vladimír Koza na svém lékařském působišti meze oslavovaného, ve skutečnosti ale zaostalého a vnitřně degenerovaného socialistického zdravotnictví, když zde zavedl transplantaci kostní dřeně, která se u nás před rokem 1989 prováděla velice omezeně a selektivně na jediném pracovišti (Ústav hematologie a krevní transfuze) a pro devadesát procent pacientů byla nedostupná. Důsledkem této skutečnosti byl holý fakt - umírající na leukémii neměli žádnou naději: „Ti lidé prostě umřeli. Ty poslední si pamatuju všechny [...] Co říkat zuboženému člověku, o němž víte, že mu nemáte jak pomoci? Jak se dnes máš, Zdendo? Nebo Vašek. Měl dva bratry, shodné dárce, nemusel zemřít. Tři dny předtím, než se tak stalo, mi daroval Bibli. Mám ji dodnes [...] A protože Vašek mě už rozhoupal definitivně, tak jsme se ve velmi primitivních podmínkách do transplantace pustili.“4 Je třeba si uvědomit, co se tu skutečně stalo: to, co lékaře „rozhoupalo“, nebyly koncepce reforem a kolektivně zaváděných strategií a cílů v porevolučním českém zdravotnictví, nýbrž ona ,lévinasovská‘ tvář druhého, jež vyžaduje jedinečný vztah „naveskrze etický. Tvář je to, co nelze zabít, nebo přinejmenším čeho smysl spočívá v příkaze: ,Nezabiješ‘!“.5 Jako by si Vladimír Koza ve světle možností, kterými coby specializovaný lékař disponoval, přečetl toto ,nezabiješ‘ ve smyslu ,nenecháš zabít‘, případně ,nenecháš zemřít‘. Ostatně také po čtyři roky trpělivě, bez známky nátlaku, přesvědčoval nemocnou, než se rozhodla podstoupit transplantaci, která jí zachránila život. Připomeňme znovu Lévinase: odpovědnost za druhého znamená, „že jsem odpovědný dokonce i za jeho vlastní odpovědnost“.6
Tento lékař tedy nečekal na ministerské koncepce a reformy; v roce 1991 samostatně provedl na svém oddělení první transplantaci kostní dřeně od příbuzného dárce v mimopražské nemocnici. A protože věděl, že většina nemocných příbuzného dárce nemá, hned pokračoval dál: v následujícím roce založil Český národní registr dárců kostní dřeně, první registr nepříbuzných dárců kostní dřeně v postsocialistických zemích střední a východní Evropy. Byla to nestátní, nezávislá instituce, která vznikla ze samostatné iniciativy a pod vedením muže, pro jehož „životní filosofii byla možnost svobodně se rozhodnout a konat zcela zásadní“.7 V roce 1994 byla na Hematologicko-onkologickém oddělení v Plzni, které se v tomto roce pod primariátem Vladimíra Kozy oddělilo od I. interní kliniky, provedena první transplantace kostní dřeně českému pacientovi od nepříbuzného (českého) dárce. Kozovo Hematologicko-onkologické oddělení získalo nejvyšší světovou akreditaci JACIE8 a dnes patří k největším centrům s transplantačním programem v České republice. Český národní registr dárců kostní dřeně se pod Kozovým vedením stal s téměř 40 000 registrovanými dárci největším registrem v postkomunistických zemích a jeho prostřednictvím je dnes vyhledáván dárce pro většinu transplantací krvetvorných buněk prováděných v ČR. V roce 2005 byl doktor Koza jedním z hlavních iniciátorů kongresu Evropské společnosti pro transplantace kostní dřeně (EBMT) v Praze a stal se také jeho prezidentem – opět to bylo první zasedání tohoto kongresu v postkomunistických evropských zemích. V témže roce získal jako čtvrtý na světě prestižní akreditaci WMDA (World Marrow Donors Association - Světové sdružení dárců kostní dřeně), v níž je dnes akreditováno 17 registrů ze zemí vyspělého světa. Akreditace se týká základních standardů kvality a obnovuje se v pětiletých cyklech. Při reakreditaci lze usilovat o plnou akreditaci pro všechny standardy kvality (jde o přísná kritéria týkající se diagnostiky, zajištění bezpečnosti a kvality odběrů krvetvorných buněk, ale i etických a právních souvislostí), kterou dosud obhájily pouze registry Anglie, USA a Francie – a na podzim roku 2010 se k této elitní trojici připojil i Český národní registr, vybudovaný a vedený Vladimírem Kozou.
Tento lékař byl tedy i mezinárodně uznávaným vědcem, členem řady českých a zahraničních odborných společností, inspektorem Světové asociace dárců kostní dřeně a předsedou výboru pro podporu transplantačního programu východoevropských zemí při EBMT. Tituly kolem svého jména však nerozmnožil ani o jediný, vystačil si pouze s oním základním. Standardní lékařské vzdělání jakožto nezbytné východisko práce pro něho zároveň představovalo dostačující základnu jejího smyslu – léčit. Mimořádné medicínské schopnosti a znalosti, založené na conditio sine qua non medicínského vzdělání, se již dále kultivovaly z osobnostní struktury a narůstaly neodvislým, samostatným studiem, vázaným na zkušenost a oproštěným od jakéhokoli vedlejšího účelu. Zemřel jako medicinae universae doctor. Ale právě tento titul – doktor veškerého lékařství – plně charakterizoval jeho lékařské postoje i jako specialisty, čili zůstával, jako zmíněná conditio sine qua non, nemanipulovatelný a nadřazený vědecké specializaci, jež se obešla bez doktorátů, docentur a profesur. V kontextu české společnosti měl na tituly ostatně jasný názor: „titulem národní umělec se herci nechlubí, zato lékaři, kteří habilitovali v roce 1978 a podobně, mají své tituly před a za jménem hrdě vystavené. Jak pak mohla vzniknout nová intelektuální elita národa na takovém základě, když docent Grebeníček je docent Grebeníček? Já jsem nechtěl ten hřbet hrbit před režimem a nelituju, že jsem jen lékař a primář.“9 Zase je třeba podtrhnout: pohrdnutí tituly představuje v takovém kontextu nejen ojedinělý morální postoj, ale také rozbití konvence jakožto respektovaného modu vivendi a současně výraz sebe-vědomého odstupu od obvyklého kariérního modu operandi v profesním životě.
Obdobně tento lékař neměl důvěru v agitátory za zlepšování světa. Jeho rozhodnutí a činy vyrůstaly ze svobodné odpovědnosti, z platnosti Já a druhého, ze vzájemné autonomie ,tváří v tvář‘, jež se staví „proti kolektivitě ,bok po boku‘“.10 V souvislosti se svým rezistentním individualismem přede mnou kdysi poznamenal: „Tady jsem vetkl svůj praporek do země, zde stojím a hájím toto místo. To je můj příspěvek společnosti.“ A ano, subjektivita zde střeží inkarnovaná místa člověka, která kolektivní marš za lepší společností ,bok po boku‘ míjí: „Všichni ti zajišťovatelé lepšího světa, hlasatelé lepších zítřků… to se hezky poslouchá, že se nebudu muset starat já, ale někdo musí udělat tu reformu, která všechno zařídí. Jenže tito starostové o veřejné blaho nemění svět. Svět mění lidé, kteří normálně pečou rohlíky. A ráno jde kolem krámu učitelka a koupí si ho, vejde do třídy v lepším rozmaru, a místo aby sjela Pepíčka, tak ho pochválí, jak si hezky zavázal tkaničky. Ty miliony drobných věcí, ty přetvářejí svět. Svět mění ti, kteří přijedou darovat kostní dřeň, vrátí tím někoho do života a způsobí tím řetězec dalších lidských příběhů […] To jsou věci, které svět drží pohromadě. Ne reformy.“11 Koza choval hlubokou skepsi k ideologiím a kolektivním politikám i k jejich hlasatelům a představitelům; intuitivně důvěřoval „přirozenému světu“ lidské existence, jemuž přisoudil touž klíčovou úlohu, jakou kdysi ve svých fenomenologických rozborech odhaloval Jan Patočka.
Neústupné setrvávání na jednou nalezeném místě smyslu se nicméně může v řádu obce stát silným politickým činem v pravém smyslu slova. V roce 2005 Vladimír Koza odmítl zaplatit povinné příspěvky lékařské komoře (členství lékařů je v ní ze zákona povinné) na protest vůči její očividné politizaci. Tímto „nesystémovým“ postojem odkryl absurdní a nemravné útroby systému; komora, která se zjevně zpronevěřila vlastní profesní funkci a etice, pak totiž zažalovala jednoho z nejkvalitnějších lékařů v zemi, který své práci doslova obětoval svůj osobní život. Vladimír Koza konstatoval: „Za třicet let lékařské praxe jsem neměl jediný zdravotnický malér. Teď poprvé stojím před soudem. Je zvláštní, že k soudu jsem byl pozván organizací lékařů, která mě má hájit.“12 Proti rozhodnutí soudu se odvolal, při prohrál, ale ze svého místa neuhnul: „Nejde mi o ty peníze, vím, že to nakonec dopadne tak, že to zaplatím i s pokutami a soudními náklady. Za rok se ale u soudu sejdeme znovu, protože členské příspěvky opět nezaplatím. Nebudu podporovat někoho, kdo neplní svou zákonem danou funkci a nad rámec svých pravomocí hlásá jménem komory své vlastní politické názory a zastupuje funkci odborových organizací [...] Dalším důvodem, proč jsem do sporu šel, je, že jednání, chování a vystupování představitelů České lékařské komory je velice útočné, hrubé a agresivní. Tak se doktoři nechovají. To mi vadí snad úplně ze všeho nejvíc [...] Naše profese potřebuje komoru, která by dohlížela na etiku naší práce a hájila zájmy svých členů. To, co představenstvo komory dělá, za morální nepovažuji, jsem zvyklý na jiný způsob vystupování.“13 Soudce připustil politické a odborářské chování komory, avšak její korektnost měli podle jeho názoru zajistit sami lékaři. Koza poukázal na paralelu s „dobrými radami“ za totality, „kdy mi bylo řečeno, abych vstoupil do KSČ, protože ji mohu měnit a usměrňovat zevnitř. Možná že ano. Já na to nemám čas, léčím lidi“.14 Možností, jak spor ukončit, bylo vyloučit Vladimíra Kozu z komory a zakázat mu vykonávat lékařskou praxi. Její představitelé si ovšem byli vědomi, že takový krok si nemohou vzhledem k lékařovu významu dovolit, a zvolili cestu pravidelných sankcí. Soud posvětil vlivové politické fungování ČLK neslučitelné s etikou profesní organizace, komora se pro jistotu vyhnula principiálním důsledkům a lékař, který svým méně schopným a eticky otupělým kolegům nastavil zrcadlo, byl „pouze“ pokutován. Tato situace se měla opakovat rok co rok až do jeho smrti. Vladimír Koza se posléze odvolal k Ústavnímu soudu, spor však již bohužel nestačil proběhnout.
Kozova skepse k lidem s politickými ambicemi byla téměř ,metodická‘. Své setkání se „soudruhem Gorbačovem“ (koncem devadesátých let byl korespondenčním členem týmu léčícím jeho ženu Raisu a v letech 2006–2009 jezdil do Ruska jako přední hematolog a jeden z představitelů evropské společnosti pro transplantace dřeně v souvislosti se zřízením transplantačního centra Raisy Gorbačovové v Petrohradě) charakterizoval jako zklamání ze zcela bezobsažné postavy: „Je to figura, která si neuvědomuje ani dosah toho, co znamenala. Přijíždí se suitou bodyguardů a policistů, po kterých je schopen šlapat, chová se jako panstvo. Ale když psal Putinovi kvůli vzniku transplantačního centra, bylo to ponížené shrbení hřbetu před vrchností. Ta servilita! Prostě Gorbačov je pro mě další naprosto prázdná nádoba, kterou vynesla jen jedna historická vlna. Ta práce těch tisíců obyčejných lidí vzedmula tektonické desky a vynesla nahoru nepatrnou tříštičku, která se stala mocnou. Asi to jinak nemůže být. Ani u nás. Zdravá duše na sebe nemůže takovou odpovědnost vzít. To musí být svým způsobem psychopati.“15
Koza byl napříč režimy jaksi anarchisticky imunní vůči zavedené představě o politických představitelích, již zajišťují blaho společnosti; imunní byl i vůči podobnému přesvědčení, že bezpečí a štěstí lidské existence zajistí vědecký a technický pokrok. Sám jeho možnosti ani nevyužil. V důsledku zborceného kyčelního kloubu po léta silně napadal na jednu nohu. Nikdy si ho nenechal vyměnit. Nenašel pro to čas a poškozený článek i bolestivý pohyb svého těla si ponechal. Když se k člověku jeho vysoká postava blížila, zdálo se, že v té namáhavé, vratké chůzi, je cosi symbolického – jako by se tu personifikovala klopýtavá vůle, vytrvalá a neúhybná a zároveň obnažující svoji vnitřní nedostatečnost, rys, jenž paradoxně prohluboval jeho charizma.
Ve svém oboru přitom sám precizně vládl stále důmyslnějšími lékařskými metodami a prostředky. V jeho rukou se však vědecký a technický instrumentář nikdy nestal samoúčelným a slepým konstruktem moci, nýbrž zůstával nástrojem ve službě lidské, ontologicky pravé skutečnosti; Vladimír Koza si byl velmi dobře vědom, že privilegovaná lékařská profese „je jedna z mála, která dává obrovskou moc nad lidmi. A to vše pod pláštíkem dobra. A to je velké nebezpečí.“ Příklad: „Vidím třeba jít po chodbě osmadvacetiletého lékaře, z pokoje vystoupí osmašedesátiletý pán v županu a uctivě a pokorně se zeptá, jestli by už ho pan doktor mohl pustit domů, že už mu nic není. A tenhle mladý frajer odvětí: Až zítra… Protože je to přece pro dobro pacienta, že. A nezeptá se, proč ten člověk spěchá domů, jestli tam nemá psa, který na něj čeká. Tak takového člověka bych já vyrazil. Je to totiž jen zdánlivá maličkost. Když v tom ten lékař žije desítky let a nikdo ho včas nesekne po ruce, začne si myslet, že je Pánbůh. Takových je u nás hodně.“16 Zde se otevírá další, již naznačená kapitola ze života tohoto lékaře – vztah k nemocnému. Ovšemže byl jeho dialog s pacienty komunikací o léčebném postupu, avšak vycházel z původní oblasti mezilidského vztahu, ze základní situace Já a Ty ve smyslu buberovském; neměl tedy onu instrumentalizovanou formu, v níž je nemocný toliko objektem léčebné metody. Základní situace Já a Ty ruší převahu lékaře nad pacientem, rozhovor získává neinstrumentalizovaný, otevřený charakter. Profesní a lidské vědomí lékaře je součástí procesu dialogu s pacientem a vyvíjí se spolu s ním, a tak je tomu i na druhé straně. Vztah lékař – pacient nevyrůstá na nerovném principu moci a nemoci, dispozice a indispozice, nýbrž na principu lidské vzájemnosti, ve kterém „exteriorita druhého“ je podstatně „výzva, volání ke mně“.17 Zde znalost a metodika lékařství přechází k umění, kde hrají podstatnou roli intuitivní a empatické principy: „Medicína je z poloviny věda, ale z poloviny umění. Doslova. To málokdo umí. Na to musíte mít určitý hudební sluch. Ta věda, to je o tom, co se naučíte. Že když píchnete sedm miligramů čehosi, způsobí to toto. Ale pak máte konkrétního nemocného. A když zůstanu u své profese, tak každý z nich má leukemii. Ale jeden je po infarktu a je mu šedesát, druhá je jinak zdravá a ještě neměla děti. A z čísla diagnózy a čisté vědy se tady stává umění. Nemoc je ve středu jiná než v pátek. A hudební sluch dobrého lékaře je rozpoznat okamžik: TEĎ. Teď udělej tohle. Ne jindy, právě teď. A nevíte proč, ale ono to funguje.“18 Toto umění předpokládá výše zmíněnou úctu k lidské bytosti v Kantově smyslu, již je svět ve své většině patrně odsouzen objevovat znovu a znovu, zatímco Vladimír Koza si ji přirozeně a kontinuálně podržel; vyžaduje nakonec i radikální postoj k druhému jakožto výzvě formující v Lévinasově pojetí vlastní Já – není to důsledná konsekvence kantovské úcty? Koza ji opět ztělesnil činem, který patrně nejen u nás nemá v lékařské oblasti mnoho obdob, neboť leží za technicko-profesní hranicí medicíny: z příspěvků Nadace, k níž svou osobností přitáhl stovky sponzorů, vybudoval vedle nemocnice hotel pro rodiny a blízké nemocných, aby u nich mohli být v době, kdy prožívají možná nejtěžší okamžiky svého života: „Stůně se jim určitě lépe, když tu mají mámu, tátu a bráchu a svou holku a kluka“, vysvětloval. Bylo to zcela principiální – žádná překážka neměla znemožňovat přirozenou a svobodnou potřebu být na blízku dítěti, když je mu těžko, a mít u sebe své milované, jsem-li v úzkosti a ohrožení; za pobyt se zde proto neplatí. Pro Vladimíra Kozu byly hranice oddělující sféru medicinského a lidského ve vztahu k nemocnému zcela prostupné. Takto položený vztah ovšem v praxi neznal konvenční limity, respektive překračoval je bez rozpaků nejen v případě, že nemocnému neprospívaly, ale i tehdy, kdy péči ,tváří v tvář‘ o něho „pouze“ omezovaly a zabraňovaly rozvinout ji v plné lidské míře. Cílem Vladimíra Kozy nebylo jen „technicky“ zbavit nemocného choroby, nýbrž vrátit mu to, co tvoří součást jeho života a co mu chtěla nemoc vzít; to znamená nebrat mu nic z toho ani během léčby, není-li to pro její průběh nutné. Kuřáci mohli kouřit, pacient, zesláblý po transplantaci, trávil na pokoji čas se svým psem… Nemocniční normy ustupovaly potřebám živoucího světa nemocných.
Takovýto silný postoj se musel utvářet velice niterně; Kozova zdánlivě suverénní osobnost těžila z vnitřní zkušenosti – své ego charakterizoval jako „introvertní, stažené do koutku a do sebe od dětství”, jako ego „sebedestruktivně pochybovačné“.19 Jistota, již vyzařoval, nepochybně vyrůstala z vnitřních rozporů; jeho kantovská úcta k druhému a život jako „pohyb směrem k druhému“ byly vyváženy samotou, do které jiné nenechával nahlédnout. V posledních letech se mu stal domovem jeho lékařský pokoj – zakouřená „jeskyňka“, jak mu důvěrně říkal. Byla to poustevna, reclusium svého druhu. Dlouho do noci zde pracoval, četl, přemýšlel, poslouchal klasickou hudbu. Extrémně málo spal. Nespavost jako by byla příznakem radikálního etického probuzení tohoto člověka, jako by – máme-li se vrátit k Lévinasovi – jeho „nemožnost usnout […] protrhávala ontologický poklid bytí a zbavovala ho všech iluzí.“20 Noční bdění, často prodlužované do ranních hodin, přinášelo patrně do nitra vhroužené, soustředěné chvíle, z nichž čerpal motivaci a energii pro další projekty a vize. Nad jeho pracovním stolem visel zarámovaný text básně Rudyarda Kiplinga Když…, jejíž srozumitelný étos bezezbytku naplnil.


1 Catherine Chalierová, O filosofii Emmanuela Lévinase, Praha 1993, s. 31.
2 Tamtéž, s. 25.
3 Pavel Jindra: Prim. MUDr. Vladimír Koza zemřel, Klinická onkologie XXV, 2012, 4., s. 302.
4 Pyšného lékaře bych vyrazil / Vladimír Koza (zapsala Lenka Petrášová), Mladá fronta Dnes, 2. 6. 2012, s. 12A.
5 Emmanuel Lévinas, Etika a nekonečno, Praha 1994, s. 179.
6 Tamtéž, s. 182.
7 Viz pozn. 3.
8 Joint Accreditation Committee-ISCT /Europe/ & EBMT je nezisková organizace založená v roce 1998 prestižními evropskými vědeckými institucemi k hodnocení a akreditaci v oblasti transplantace krvetvorných buněk.
9 Viz pozn. 4.
10 Jean Lacroix, Nekonečno a bližní podle Emmanuela Lévinase, in: Catherine Chalierová, O filosofii Emmanuela Lévinase, Praha 1993, s. 11.
11 Viz pozn. 4.
12 Uhraďte poplatek, slyšel u soudu známý lékař, Medical Tribune.cz, 7. 1. 2009, http://www.tribune.cz/clanek/5253, vyhledáno 30. 8. 2012.
13 Tamtéž.
14 Tamtéž.
14 Tamtéž.
15 Viz pozn. 4.
16 Tamtéž.
17 Viz pozn. 10.
18 Viz pozn. 4.
19 Žije s bílou krvinkou, http://www.kostnidren.cz/nadace/index.php?id=855, vyhledáno 30. 8. 2012
20 Viz pozn. 5.

Vladimír Koza

Vladimír Koza