Václav Chad. Pocta Václavu Chadovi
typ výstavy: kolektivní
místo konání: Galerie Václava Chada
termín: 2014/02/23 - 2014/03/25
poznámka:
-
Jedna z legend českého moderního umění
Ludvík Ševeček
Malíř Václav Chad se narodil 8. září 1923 v Břeclavi. Jeho rodina se ale brzy přestěhovala do Otrokovic. Po ukončení kvinty na uherskohradišťském gymnáziu byl (na základě úspěšného zvládnutí náročných přijímacích zkoušek) přijat na právě zřízenou Školu firmy Baťa ve Zlíně (1939), kterou absolvoval v roce 1944. Poté nastoupil jako výtvarník do propagačního oddělení Baťových závodů a v říjnu téhož roku se zapojil do protifašistického odboje, což se mu stalo osudným. Na sklonku války, 24. února 1945, po náhlé razii gestapa na firemním internátu, kde byl ubytován, byl několik desítek metrů před budovou Školy umění a Památníku Tomáše Bati - na útěku – zastřelen. Místo Chadova skonu dodnes připomíná nenápadný portrétní pomníček, vytvořený bezprostředně po válce (1946) jeho kolegou ze studia na Škole umění sochařem Milošem Axmanem. Samotná Škola umění představovala ve své době zcela ojedinělé výtvarné učiliště, s charakteristickými baťovskými rysy, se značným důrazem na sociální zajištění studentů po dobu studia, na jejich výchovu k samostatnosti a uplatnění v praxi. Hlavním cílem projektu sice byla výchova designérů pro potřeby firmy, ale jeho dosah nakonec původní záměr zřizovatelů značně přesáhl. Už tím, že tvůrce statutu školy a programu výuky, architekt František Kadlec, v jádru navazoval na koncepci studia na německém Bauhausu, který byl jak známo v roce 1933, po nástupu Hitlera k moci, rozpuštěn. Zlínské učiliště tak vlastně „v utajení“, v době nacistické okupace země (1939 – 1945), ve zcela odlišných historických souvislostech a ve ztížených společenských poměrech, jeho odkaz úspěšně zopakovalo a aktualizovalo. Ačkoliv škola vznikla v podvečer světové války a její rozmach omezovaly podmínky protektorátu, dospěla v krátkém čase do osobité podoby, kterou proměnila až změna politického klimatu po roce 1945.
Povahou výuky a značnými nároky kladenými na žáky, představovalo učiliště jakési vyšší pomaturitní studium, i když maturita nebyla podmínkou přijetí. K jeho přednostem patřilo kvalitní personální obsazení pedagogického sboru, do něhož se promítlo také uzavření českých vysokých škol po 17. listopadu 1939. Výuku teoretických předmětů tak mimo jiné vedli Albert Kutal (dějiny výtvarného umění) nebo Vilém V. Štech (dějiny uměleckého průmyslu). Vedle Kadlece, jež byl jmenován ředitelem školy, na ní pedagogicky působili i další funkcionalističtí architekti, zejména František L. Gahura a Bohuslav Fuchs. Jednou z ústředních postav v rámci učitelského sboru se stal rovněž mezinárodně etablovaný, geniální sochař Vincenc Makovský. Právě díky jemu se Škola umění stala kolébkou československého průmyslového designu. K podnětné tvůrčí atmosféře přispívali i její další profesoři jako architekt Jan Vaněk, sochař Jiří Jaška nebo malíři Richard Wiesner či Vladimír Hroch. Učiliště vyškolilo řadu specialistů - grafiků, scénografů, designérů strojů a nástrojů, ale nečekaně i tvůrců volného umění. Mezi studenty se objevila též skupina vyznavačů zakázaného moderního umění, v čele s vůdčí osobností Václava Chada a jemu blízkého Čestmíra Kafky, která se originálními projevy svých hlavních protagonistů trvale zapsala do historie českého výtvarného umění.
Dílo Václava Chada se vyznačuje intenzívním hledáním vlastní cesty. Postupoval soustavně, v širokém názorovém spektru a až s jakousi „tvůrčí posedlostí“, s níž se se sobě vlastní malířskou a kreslířskou bravurou a spontánně zmocňoval též tvorby umělců z dávnější i bližší minulosti, kterou ve svých kompozicích osobitě akcentoval. V souladu s dobovou atmosférou ho oslovovali především mistři dramatického vidění světa – díla expresívní či existenciální ražby. Koncentroval se hlavně na tvorbu Pietra Brueghela st., Vittore Carpaccia, Petra P. Rubense nebo Francesca Goyi. Z tvůrců novější doby třeba na Vincenta van Gogha, Paula Gauguina, Edvarda Muncha, ale i na Paula Kleea. Pro jeho hledačství je příznačné, že ho zaujaly též práce zapomenutého autora z periférie moderního malířství Léona Chauliaca, jež mu určitými svými rysy byly blízké a z nichž dokázal výtvarně těžit. Jeho zvláštní schopnost „absorbovat“ a do vlastní tvorby organicky zapojovat často zcela protichůdné umělecké projevy, zprostředkované mu nezřídka jen nekvalitními časopiseckými či knižními reprodukcemi, byla více než pozoruhodná. Přestože svou roli při formování jeho tvorby zajisté sehrávaly také Zlínské salony a další výstavy aktuálního moderního umění, které se díky odvaze zlínských pořadatelů ve městě konaly ještě několik let po roce 1939, ale bezpochyby i možnost komunikace s některými poučenými pedagogy školy, zejména s představitelem českých meziválečných surrealistů Vincencem Makovským.
Ačkoliv se tvorba Václava Chada nemohla patřičně rozvinout a dosáhnout svého naplnění, zanechal po sobě zcela mimořádné originální dílo, jež dodnes upoutává v jeho věku neobvyklou pronikavostí pohledu. Přitom jakoby se rozvíjelo a probíhalo u vědomí časové tísně, jaksi neodkladně „nervně“, s obdivuhodným nasazením, vlastně počínaje rokem autorových osmnáctin do jeho tragické smrti, po dobu necelých pěti let. Přes nebezpečenství, jež doba protektorátu - s náhlými kontrolami školy a internátu gestapem - skýtala, se odvíjelo v kontaktu s tehdy zakázaným moderním uměním. Zprvu zejména s expresionismem a kubismem, ale posléze též se surrealismem. Důležitou součástí autorova odkazu se v tomto ohledu staly především invenční figurální tušové perokresby ze skicářů, které nekonvenčně pracují s kubistickým tvaroslovím a expresívní nadsázkou, v bytostném souznění s jeho osobitou surrealistickou imaginací, nezřídka s přídechem sarkastického vidění člověka v kontextu složité válečné a protektorátní společenské reality. Svým způsobem v nich předznamenal tak zvanou českou výtvarnou grotesku druhé poloviny dvacátého století. Chadův charakterní, po výtce etický životní a občanský postoj, zrcadlí i v jeho díle. Jak ve zmiňovaných kresbách, tak v naléhavé sdělnosti jeho obrazů. Především v dušezpytných figurálních kompozicích, mezi nimiž na čestném místě figuruje již jeho časný Jidáš (1940), stejně jako v portrétech (Podobizny M. S.) a četných autoportrétech. Ale například i v drsném verismu expresívně vypjatých pláten s Ukřižováním, nebo v „picassovsky“ dramatické kubistické stylizaci prací motivovaných bezprostřední válečnou situací, jak napovídají již samotné názvy některých z nich, třeba Rozmluva za války, Krajina za války (oba 1943) či Figury (1943-1944). Umělcova existenciálně založená, vizionářská, formálně experimentující, ale nezřídka i naturalisticky formovaná symbolická díla, jsou určitým hlubším, čas a místo svého vzniku přesahujícím uměleckým podobenstvím – odkazem mimořádné osobnosti, soustavně, a někdy až urputně, hledající hlubší smysl života a umění v tragických situacích a souvislostech moderního bytí.
Odkaz Václava Chada nezůstal zapomenut také díky vzpomínkám a publicitě řady jeho kolegů ze Školy umění, mezi nimiž je třeba na prvním místě jmenovat malíře Čestmíra Kafku. Již vůbec první samostatná výstava umělcovy tvorby, uskutečněná v pražské Galerii mladých (galerie U Řečických) byla, již vzhledem ke společenské situaci v zemi (1958), velkým objevem, ale bezpochyby i důležitým impulzem a přímo zjevením, zejména pro nastupující, ve světě umění se teprve orientující, výtvarnou generaci. Neméně důležitou a záslužnou akcí se později – v době normalizace - stala především rozsáhlá výstava jeho tvorby, připravená Domem umění města Brna u příležitosti čtyřicátého výročí umělcova úmrtí (1985) v brněnském Domě pánů z Kunštátu a v tehdejší Oblastní galerie výtvarného umění v Gottwaldově. Chadův přínos v kontextu českého moderního umění však mohl být plněji zhodnocen a doceněn až soubornou přehlídkou jeho díla v Severočeské galerii v Litoměřicích (1997), připravenou Evou Petrovou. Z pera této přední badatelky, znalkyně českého moderního umění a tvorby Václava Chada, jíž se dlouhodobě zabývala, vzešla i dosud nejsoustavněji založená studie o autorovi, publikovaná na stránkách k výstavě vydaného katalogu, jíž se dosud ne zcela ukončené „chadovské“ bádání zatím uzavřelo. K umělcově odkazu se ale už od počátku osmdesátých soustavně hlásila především stávající zlínská Krajská galerie, jež vedle zmiňované výstavy, ve svých sbírkách postupně shromáždila i rozsahem nevelkou, nicméně ucelenou kolekci jeho prací různé časové, názorové i tematické provenience. Odborné zaměření galerie na aktuální stránky „baťovských“ tradic, jehož devízou se staly i obnovené historické Zlínské salony, pak v roce 1997 vedlo k ustavení Ceny Václava Chada, udělované pravidelně vybraným účastníkům Zlínských salonů mladých. Výjimečnost umělcova zjevu, jeho díla i životního osudu neztrácí na přitažlivosti ani v současnosti...
