Posvátné umění v nesvaté době: České sakrální umění 1948-1989
typ výstavy: kolektivní
místo konání: Muzeum umění Olomouc - Muzeum moderního umění
termín: 2022/10/27 - 2023/04/09
poznámka:
Trojlodí
-----
Výstava přináší uměleckohistorický pohled na širokou škálu realizací sakrální architektury, obrazové a sochařské tvorby nebo užitého umění ve specifických interiérech. Jde o tvorbu vzniklou v jednačtyřicetiletém období komunistické totality, v klimatu a čase cílené ateizace společnosti a mnohdy krutých restrikcí. Přesto se někdy podařilo realizovat v kostelích kvalitní a moderní výtvarná díla, často v rámci nezbytných restaurátorských prací. O to víc vyniká důraz na pravdivost a étos přístupu tvůrců, kteří navíc v mnoha případech přinášeli mezi klasické formy i projevy současného a moderního vnímání umělce druhé poloviny 20. století. Za jednotlivými díly stojí příběhy odvahy, zaujetí a obětavosti osobností zadavatelů, kněží jednotlivých farností, realizátorů a umělců.
Počátkem 50. let se podařilo uskutečnit několik významných projektů architektonické kanceláři Huť Jaroslava Čermáka, která kolem sebe sdružovala výtvarné teoretiky Růženu Vackovou, Josefa Zvěřinu a umělce Miloslava Troupa, Václava Boštíka, Jiřího Mrázka a další. Originálním solitérem byl například malíř Vojmír Vokolek s nepřehlédnutelnými nástěnnými malbami, které realizoval v několika kostelích v Čechách i na Moravě.
Klíčovou událostí v oblasti sakrálního umění, která svým významem překračuje hranice vlasti, se stala úprava interiéru kostela sv. Petra a Pavla v Jedovnicích (1963–1965) organizovaná farářem Františkem Vavříčkem, na níž se podíleli především Mikuláš Medek a Jan Koblasa. Vznik tohoto mimořádného interiéru se stal precedentem pro další realizace. V Senetářově, rovněž v jedovnické farnosti, se podařilo podle návrhu Ludvíka Kolka postavit nový kostel sv. Josefa.
Z uskutečněných sakrálních novostaveb jsou ve výstavě připomenuty i kaple Božského Srdce Páně v Olomouci od Jaroslava Čermáka, kostel sv. Mikuláše v Tiché od Lubomíra Šlapety, kostel sv. Václava v Mostě, jehož autorem je Michal Sborwitz a evangelický kostel U Jákobova žebříku v Praze-Kobylisích, který navrhl švýcarský architekt Ernst Gisel. Připomenuty jsou v dokumentech i nerealizované návrhy architektů Jana Sokola, Jaroslava Čermáka a Tomáše Černouška.
II. Vatikánský koncil (1963–1965) a jeho konstituce Sacrosanctum Concilium z roku 1963 přinesly svými instrukcemi na změny liturgického prostoru mnohé radikální zásahy do chrámových interiérů. Nově vyvstal požadavek na snížení počtu oltářů v chrámu a otočení oltáře čelem k lidu, což mělo posílit osobně prožité společné slavení mše svaté. V aplikaci koncilních dokumentů se prakticky angažovali architekti Jan Sokol, Tomáš Černoušek, Lubomír Šlapeta a umělci Ludvík Kolek a Karel Stádník. Na jejich práci navázali svými díly další umělci mladší generace jako například tvůrci vitrají Karel Rechlík, Jan Jemelka, Jan Exnar, sochaři Otmar Oliva, Luděk Tichý a další.
Výběrově se představují výtvarná díla ze sakrálních prostor nejen římskokatolické církve, ale i českobratrské evangelické, československé husitské, řeckokatolické a církve bratrské. Ve specifickém prostředí evangelické církve se výtvarně prosadili umělci Miroslav Rada, Ivan Jilemnický, Pavel Herynek.
Samostatnou kapitolou jsou práce českých umělců, kteří po roce 1948 zvolili emigraci a v jiných společenských podmínkách mohli pracovat mnohdy i na monumentálních zakázkách, jako například malíř Josef Šíma, který navrhl vitraje pro chrám sv. Jakuba ve francouzské Remeši. V Německu vytvořil významné realizace sochař Jan Koblasa, v Rakousku Zbyněk Sekal a Josef Symon. Zařazen je i Otto Herbert Hajek, který ač Němec, se vždy ke svému českému domovu hlásil a na poli sakrálního umění vytvořil rozsáhlou a různorodou řadu prací.
Cílem celého projektu je přispět k poznání jedné z opomíjených kapitol české historie a dokumentovat roli výtvarného umění v bohoslužebném prostoru křesťanských církví působících v českých zemích v letech 1948–1989.
