Václav Bláha: ...o mně a o tobě
typ výstavy: autorská
místo konání: Galerie Montanelli - výstavní prostor
termín: 2005/05/18 - 2005/06/30
poznámka:
Václav Bláha rozvíjí svou tvorbu od druhé poloviny sedmdesátých let. V raném období včleňoval zjednodušené lidské postavy do přesně vymezené obrazové skladby. Ztvárňoval je s nadsázkou, lehkou ironií a také sebeironií. Brzy se přiřadil další rozměr. Figury se sice potkávaly nebo dotýkaly, ale přitom se vlastně míjely. Nenavázal se mezi nimi tak úzký vztah, který by vedl k jejich vzájemnému pochopení. Jsou osamělé, nemohou spolu vést skutečný dialog, zůstává mezi nimi nepřekonatelná bariéra. Prostředí je stále abstraktnější, až ho nahrazuje organizovaná struktura, z níž se figury noří jako z nekonečného vesmíru. Postavy působí záměrně strnule jako egyptské sfingy nebo roboti prolétající volným prostorem. Někdy dokonce představují monstra, která se vzájemně napadají a požírají. Z kreseb a obrazů vyzařuje hořký sarkasmus a přitom až existenciální pocit spojený s až nepřekonatelnou složitostí nebo dokonce bezvýchodností různých životních situací, u nichž leckdy až po čase zjišťujeme, že nemají žádné řešení. Velmi ostře vnímá malíř vztahy mezi blízkými v jejich rozporuplnosti, tragičnosti, banálnosti a ubohosti či dokonce směšnosti. Od konce osmdesátých nebo spíš počátku devadesátých let se zvýraznila struktura a prostor se začal organizovat do pravidelných polí. Postupně se projasňovaly barevné tóny, zesilovaly vrstvy nánosů hmoty a zvyšovalo se napětí mezi přesným dělením rastrů, zřetelně rytmizovanou plochou a expresivním ztvárněním postav. Ty se dokonce začaly rozpadat a obrazy směřovaly k čím dál důslednější abstrakci. K realitě se však umělec neustále vrací. Je pro něj důležitý dotyk každodenních příběhů. Václav Bláha postupně dospěl k imaginárním vzkazům, v nichž se rozvíjí rytmické střídání prvků, geometrizující členění a přitom uvolněná struktura, vznikající nejrůznějšími způsoby. Figura se samozřejmě cyklicky vrací v rozmanitých proměnách. Objevuje se také písmo, které přináší svůj příběh a zároveň získává novou funkci znaků, pozbývajících původní význam. Přirozeně se pak prolíná s reálnými motivy a geometrickou sítí. Každodenní záznamy tvoří ve větším celku výpověď o autorově vývoji určitého období. Stávají se zprávami pro ostatní či zvláštním deníkem, z něhož můžeme vyčíst postupné zrání jeho představ a myšlenek. Z některých instalací vyzařuje mimořádný cit pro monumentální vyjádření a také pro spojení jeho projevu s autentickými místy, do nichž se vepsala historie, s níž můžeme poměřovat současnost. Malíři jde i o srovnání různých životních prostředí, rozdílných vývojových linií, které může přinést nový pohled na skutečnost i na význam a poslání umění. V jeho instalacích se střetávají protiklady přesné konstrukce, náhody a destrukce. Václav Bláha vyjadřuje svými obrazy a instalacemi vztah k ostatním lidem, ke společnosti a k přírodě. Promítá do nich čas a prostor, které se neustále proměňují. Obrazy se stávají imaginárními záznamy okamžiků nebo časových rozmezí, v nichž se odehrávají určité děje. Důležitou úlohu hraje prozařování světel z nikde nekončícího kosmu, z něhož vystupují hvězdy, vzájemně vázané přesnými zákonitostmi. Václav Bláha se celý život vrací k figuře, související se vzkazy i prostorem, ve kterém má své místo a někdy dokonce dominantní úlohu a stává se základním prvkem obrazu. Vzniká ostrý kontrast mezi pevně stavěnou postavou a mezi proměnlivým prostředím. Důležité jsou samozřejmě i akordy barevných tónů, jejichž přechody jsou často velmi jemné a křehké a spoluurčují charakter kompozice. Projev Václava Bláhy je intuitivní a emotivní, ale prosazuje se v něm také řád, který je dán vyvážením vztahů mezi energickými křivkami, člověkem a prostorem. Do obrazu vstupují i výrazná gesta a redukované tvary, světelné záření proniká ven z hlubin prostoru. V tvorbě posledních let používá autor popel vzniklý spálením zbytků jídla, kterým pak ztvárňuje všechno, co pochází ze země. Jde o zvláštní proces, navracející do malby barvy vznikající přírodními ději. Každý obraz má svůj rytmus. Bláha reaguje na to, co ho obklopuje. Jde o vyjádření vyhraněného vztahu k našemu prostředí. V jeho projevu se překrývají různé významové vrstvy, ukládají se do něj životní zkušenosti. Promítají se do něj cyklické proměny přírody i její neustálá transformace. Je v nich obsažena složitá struktura země, hloubka nebe, vztahy mezi vesmírnými tělesy. S jeho viděním a svébytným vnímáním a interpretací přírody se prolíná vývoj civilizace. Obrazy se stávají poselstvím, do něhož se promítá ubíhající čas a mnohovrstevný svět, ve kterém žijeme, v němž se pohybujeme, který ovlivňujeme a jehož vlastnosti nás formují.
Jiří Machalický
