Ivan Jilemnický, Pavel Rejchrt: Světlo tvaru

typ výstavy: kolektivní
místo konání: Atrium na Žižkově - koncertní a výstavní síň
termín: 2009/01/08 - 2009/02/06

poznámka:
Ivan Jilemnický a Pavel Rejchrt. Umělci si budují svou pověst většinou celý život a proto s jejich jmény se obvykle vynořují asociace, třeba i básnivé. Vyslovím-li Ivan Jilemnický a Pavel Rejchrt nebo Rejchrt a Jilemnický, mohu si představit například zvony. Hlas zvonu nese jedinečný zvuk, který je poselstvím hmoty, materiální obrazy a sochy Rejchrta a Jilemnického nesou poselství ducha.
Vystavené obrazy Pavla Rejchrta mohou působit poněkud nesrozumitelně, nesdílně. Skrývají však v sobě především jeho vlastní zkušenosti, životní i malířské. Před těmito obrazy musíme vzpomenout prvotně i na kubistickou výtvarnou tradici, v Čechách tak živou a stále oživovanou. Kubistický obraz umožňuje malíři vytvořit vlastní svět, vlastní interpretaci i těch nejbanálnějších předmětů a motivů. Malíř se stává spolutvůrcem světa, jakoby pátral v prostoru i času po stopách událostí, po stopách bytostí.
V malbě nesvázané přesnou představou však hraje svou významnou roli právě samotný proces malby a ten má tendence vést i přemýšlivého malíře svými ryze výtvarnými stezkami. Malíř je potom postaven před zvláštní problém, který se objeví například při výstavě jako je tato, při potřebě pojmenovat obrazy. Identifikovat co vlastně bylo namalováno není tak jednoduché. Výtvarný jazyk Pavla Rejchrta mluví svou vlastní řečí, která není příliš vzdálena jeho jazyku básnivému a tak nás nepřekvapí, že hledat název je asi stejně nemožné jako hledat smysl básně v jejím názvu. Nejspíše by měly viset vedle obrazů básně, psané současně s malováním neboť Rejchrtova tvorba je stejně přemýšlivá jako nepolapitelně a neopakovatelně intuitivní.
Jeho výtvarné a technické postupy jsou přizpůsobeny těmto podmínkám, kdy malíř přistoupí k plátnu, většinou bez přesnější představy, málokdy s předkopírovanou pauzou. Začátek je nervní-napjatý, naplňuje se základní představa o barevném základu, akordu i tvaru. Malíř kombinuje temperu s akrylem, případně s olejkovou barvou. Bohatství nápadů a forem postupně staví před malíře povinnost najít moment, kdy je třeba zastavit proces tvoření…
Při vší té neuchopitelnosti a mnohafasetové měňavosti mají Rejchrtovy obrazy svůj rytmus a řád. Rytmus nekonečně pestrý a tvarově nepostihnutelný je rytmem života, světa, vesmíru. Celý ten bohatý organismus téměř vždy vytváří jakousi figuru nebo hranice příběhu, za kterou se může tušit schéma oblohy, nebe, krajiny, jakési průrvy jinam, do jiného světa, dole potom většinou v teplých barvách, schéma základny, země, hlubin. Obraz je tak přes všechnu svou abstraktnost, kubistickou hmotnost a futuristickou dynamičnost vsazen do klasicky vnímané krajiny, do našeho reálného světa, mezi dva póly, mezi nimiž se nachází naše jistoty i očekávání.
Hledá-li Rejchrt krásu světa a života cestami intelektu a rozumem stimulovaného citu, zdá se, že Ivan Jilemnický nachází tyto hodnoty už pouhým dýcháním. Neměl bych tvrdit pouhým, protože tento zdánlivě nejprostší a nejjednodušší úkon prý skrývá velké možnosti a tajemství. Ivan je nepochybně zcela přirozeně znalcem mnoha tajemství, protože zůstává neochvějně vždy sám sebou, vždy má srozumitelný, jasný názor. Neochvějný je i jeho názor výtvarný. Přestože viděl stovky výstav a tisíce soch, zůstávají jeho podněty a impulsy jeho intimním privatissimem, hájemstvím Jilemnického osobitosti. Tato pevná osobitost se v jeho sochařské tvorbě projevuje ve dvou základních polohách. V poloze mystické a druhé, lidsky přístupné, až žertovné. Jilemnického mystika je mystikou života a světa. Život, vyjádřen organickým, biomorfním tvaroslovím bývá jakoby prodchnut duchem, energií, která ho táhne vzhůru nebo se otvírá síle shůry zářené. Jilemnický se nebojí dlátem tvarovat v pískovci nebo ve dřevě biblický ohnivý nebo mračný sloup. Podobně jako se nebáli barokní sochaři (na jejichž tradici Jilemnický v mnohém navazuje) obláčky a hlavičkami andělů skoro jakoby žertem dozdobit tak závažnou věc, jakou byl morový sloup, dokáže Jilemnický i do posvátných starozákonních témat vnášet milosrdenství laskavosti.
Jedinečný je vztah Jilemnického k domovině. Státu, zemi, ale především k rodným Hořicím a jejich okolí. Z toho plyne i jeho ztotožnění s nejtypičtějším českým sochařským materiálem – pískovcem. Tento vztah je i jinak zákonitý, Jilemnický je absolventem Hořické sochařské školy a v rodných východních Čechách viděl ty nejkrásnější příklady sochařské práce provedené právě v pískovci. A v Praze? V Praze ho zdraví tento tvárný sediment na každém kroku. To, že Ivan Jilemnický vdechuje pískovci život, může znít jako otřepaná fráze, jenže v tomto případě jde o přesnou charakteristiku.
Kámen bere na sebe podobu fantastických semen, plodů, pňů, organických totemů, antropomorfních stél. Síla života jakoby zakletá ve skále se probouzí pod údery dlát a zůstává v krajině jako zkamenělý duch. Nebo produchovnělý kámen. Životnost ba živelnost těchto kamenů je jistě způsobena i Ivanovou pracovní metodou. Práci začíná pouze s orientační představou o konečné podobě. Neutuchající improvizací během práce se podobá malíři, který nechává vést štětec svou intuicí a podvědomím. Domnívám se, že v sochařství je však tento postup unikátní.
Kořeny Jilemnického stylu a výtvarného názoru je třeba hledat již v letech šedesátých, kdy studoval na Hořické sochařské škole, která mu byla tehdy středobodem jeho vesmíru. Z důvodů výše popsaných i z důvodů tehdejší vysoké prestiže školy. Ivanovy tehdejší práce nesou známky velké citové exaltace, tvůrčího nadšení, ale i mladické revolty. Naplnil tak svůj vlastní svět tak silnými motivy a idejemi, se kterými dokáže pracovat celá další desetiletí. Přestože viděl stovky nebo snad tisíce výstav, přestože se vývojové trendy před jeho očima stokrát proměnily, zůstává Ivan věrný svému světu, v němž věřím, nachází stále nové zdroje poznání a radosti.
Petr Štěpán

Ivan Jilemnický, Pavel Rejchrt: Světlo tvaru

osoba   narození
Jilemnický Ivan   23. 5. 1944    
Rejchrt Pavel   20. 4. 1942    

Ivan Jilemnický, Pavel Rejchrt: Světlo tvaru

osoba   narození
Štěpán Petr   14. 5. 1955    

Ivan Jilemnický, Pavel Rejchrt: Světlo tvaru

osoba   narození
Kopáč Radim   17. 2. 1976    
Novotný Vladimír   19. 8. 1946    
Štěpán Petr   14. 5. 1955