Tereza Severová: Stromové slavnosti

typ výstavy: autorská
místo konání: Hrad Klenová
termín: 2021/06/12 - 2021/08/15

poznámka:
-
purkrabství
-
Tereza Severová představuje v purkrabství hradu Klenová projekt, který navazuje na její dlouhodobější zkoumání vztahu člověka a postkulturní krajiny. Ve své práci se zabývá společenským prostorem, pamětí (kulturně-historickou, osobní). Zamýšlí se nad tím, jakým způsobem se vztahujeme k existujícím místům, které jsou něčím významné. Mapuje stromy, které připomínají důležité okamžiky naší historie (stromy republiky) nebo základní životní hodnoty (Stromy svobody). Přehodnocuje pojmy, které tyto stromy reprezentují. Hledá odpověď na otázku, jaký význam v současné době připisujeme tzv. tradičním hodnotám.
Stromy do (městské) krajiny patří, neboť jsou zdrojem kyslíku, poskytují tolik potřebný stín a jsou útočištěm mnoha živočichů). Aleje stromů, jimiž byla naše země hustě protkána, odpradávna spojovala lidi z různých míst. Naši předkové sázeli stromy ale také z jiných důvodů – z nadšení z politického vítězství, k připomenutí základních hodnot, svobody či vlastenectví. Velký košatý strom uprostřed krajiny se stal symbolem národní hrdosti, přičemž většinou šlo o lípy a duby. Stromy (lípy) republiky byly poprvé vysazeny na počest vzniku Československé republiky v roce 1918. Později se sázely vždy, když lidé chtěli připomenout a oslavit význam demokracie a svobody (takto vznikly Stromy svobody). Jejich zasazení doprovázely stromové slavnosti: stromy byly ověšeny stuhami, recitovaly se básně a zpívaly se písně. Kolem těchto dřevin přitom dnes procházíme mnohdy bez povšimnutí. Některé z nich působí naprosto obyčejně, dokonce je můžeme nalézt v blízkosti domů, stejně jako jiné stromy. Stromy republiky nebyly vysazovány jen na náměstích či návsích, ale také na méně slavnostních, spíše každodenních místech (periferie měst, různá zákoutí na okraji zástavby či městská zeleň). Přitom byly vysazovány proto, aby připomínaly důležité okamžiky naší historie. Na našem území jich rostou tisíce a jen stromů svobody je v současnosti 7822.
Tereza Severová více než rok zaznamenává stromy svobody a lípy republiky – a to v okolí Prahy a Prahy-západ, kde žije. Pro fotografování si zvolila období na přelomu zimy a jara, protože odhaleným korunám stromů dominují jen holé větve. Živé a uschlé stromy jsou si v tomto období podobné. Větve holých stromů mohou také připomínat jejich kořeny. Tyto možnosti dvojí interpretace viděného se odráží i ve způsobu, jakým autorka zachází s fotografiemi. Převrácením fotografického obrazu do negativu se stromy oddělují od pozadí a působí jako kresba. Zároveň dochází k nutnému přehodnocování významu viděného výjevu a díky výsledné kombinaci pozitivního i negativního obrazu také k znejistění a relativizaci jeho čtení v duchu jednoduché černobílé dichotomie. Autorka pro výstavu vybrala různě staré stromy. Nejstarší zaznamenaný byl vysazen v roce 1919 (Lípa svobody, Zličín) a nejmladší v roce 2018 (Lípa republiky, Kampus Dejvice). Další vrstva výstavy se vztahuje k detailům struktur kůry samotných stromů a autorkou k již zmiňovanému tématu kořenů, které mohou připomínat koruny stromů.
Tereza Severová ve své práci využívá především fotografického média a experimentuje a manipuluje s přivlastněnými snímky z internetu. Na jedné straně pracuje s velkoformátovými přístroji (stromy fotografuje podobně jako architekturu), na straně druhé využívá jednu z nejstarších technik fotogramu, nebo rukodělného procesu – tzv. transferu fotografie na různé materiály, což je přístup odkazující k postupům DIY (Do it yourself). Tímto způsobem zpracovává nalezené fotografie stromových slavností, které připomínají v abstrahované formě fragmenty někdejší slávy. Propojením celku s jednotlivostmi se postupně odkrývají slupky pamětí a příběhů, které jsou reflexí individuální sociální zkušenosti.
Mnohovrstevnatá instalace reaguje na prostor purkrabství hradu. V obrazech, z nichž některé tvoří jakési kulisy, je přiznaný rub a líc. Toto jeviště nám může připomínat, že my lidé jsme mnohdy jen pozorovateli přírodní scenérie, někdy jen nezúčastněnými návštěvníky krajiny s nemožností s touto entitou splynout, být její součástí. Přitom ze své podstaty toužíme tuto hranici vnímání a prožívání přírody překročit. Začátek kolapsu vztahu k přírodě se dá vnímat jako umírání tradice. Současná doba nám přináší výzvy, ve které obrysybudoucnosti začínají mít podobu něčeho neodhadnutelného. Není ale právě nejistota začátek cesty, na které se k přírodě (a k tradicím) můžeme přiblížit?
Jolana Havelková, gkk.cz