Jiří Valenta: Antropometrické meditace / Anthropometric Meditations
typ výstavy: autorská
místo konání: Galerie Brno
termín: 2009/09/10 - 2009/10/18
poznámka:
-
Jiří Valenta - Antropometrické meditace (obrazy, koláže a kvaše ze 70. let)
Výstava Antropometrickými meditacemi Jiřího Valenty je poslední výstavou v Galerii Brno. Po jejím skončení obydlí prostory galerie banka. Nad místem, kde před lety sídlil taktéž Československý spisovatel, zažehne vítěznou pochodeň pozemská moc peněz. Duch bude opět překonán hmotou. Svou poslední výstavu galerie věnuje Jiřímu Valentovi, pozoruhodnému umělci, jehož život provázel nelehký úděl emigranta. Budiž tato výstava poctou člověku, který se nikdy nenechal strhnout módními vlnami, ani pozlátkem slávy, ale tichou kontemplativní tvorbou dospěl k hlubokým syntézám světa.
Emigrace se stala osudem mnoha umělců. Z okruhu neveřejných Konfrontací (1960) se pro odchod z vlasti rozhodli kromě Jiřího Valenty také Jan Koblasa, Eva a Čestmír Janoškovi a Antonín Málek, (jehož dílo bylo v Galerii Brno připomenuto retrospektivní výstavou v roce 2005). Krok do neznáma přinášel na jedné straně závan svobody, na straně druhé také tíseň, mnohdy následovanou prožitkem vykořenění. Ztráta domoviny a pocit nenalezení nové, stupňovaný existenční nejistotou, sehrály ve směrování výtvarné cesty emigrantů neopomenutelnou roli. Jak připomíná Petr Spielmann:“Často bývají šance těch, kteří opustili svou zemi, aby v novém prostředí našli nové možnosti k seberealizaci, přeceňovány, nesprávně hodnoceny. Těžko lze vylíčit kolik energie se spotřebuje k uchování vlastní identity a kolik k zachování a rozvinutí tvůrčího procesu...“
Jiří Valenta (1936-1991) odešel do exilu po srpnových událostech 1968. Málokdo ví, že během okupace vyvíjel společně s pracovníky Československého rozhlasu četné aktivity o zachování svobody (např. převoz záznamu s projevem prezidenta Ludvíka Svobody do budovy rozhlasu atd.). Poté, co si uvědomil, že veškeré snahy jsou marné, volil jako východisko ze situace odchod z vlasti. Jeho kroky vedly přes Vídeň do Německa, kde nejdříve nalezl zátiší v severním cípu země poblíž Eutinu a poté v Plönu a v Brühlu. V počátcích 70. let se trvale usadil v Kolíně nad Rýnem, kde v roce 1991 předčasně zemřel.
Výstava v Galerii Brno mapuje Valentovu tvorbu vytvořenou v exilu a sice v období mezi roky 1969 a 1977. V následných letech Valenta z vlastního rozhodnutí přestal malovat a po zbytek života se věnoval fotografii (která je zde připomenuta malým vstupem mimo koncepční zaměření výstavy).
Pro pochopení Valentova poemigračního díla je nutné brát v potaz jeho tvorbu 60. let, která svým výtvarným jazykem patří k projevům označovaným jako česká redakce informelu. Na rozdíl od svých souputníků se Valenta nebrodil temnotami a syrovostí hmot s těžkým existenciálním zatížením, ale od počátků směřoval k řádu. Subjektivní rovinu (osobní drama jedince) převýšil snahou o obsažení světa v absolutním měřítku (člověk ve vztahu k univerzu). Amorfní hmota Valentových tzv. informelních obrazů je organizována do geometrických polí, které se staly nosilely stále naléhavější symboliky - čtverec (stabilita a vyváženost) kruh (nekonečno, věčnost, uzavřené spojení, jednota, zázrak života a matčina lůna). Časem se objevují i popisnější útvary jako vejce (zrození, znovuobjevení, vzkříšení), spirála, soustředné kruhy, které jsou od poloviny 60. let konfrontovány s figurálním tvaroslovím (fragmenty lidského těla, detaily obličeje, dlaně, chodidla, ale i embryo nebo shluky měkkých tkání). Tak vzniká nezaměnitelná řeč abstrakce a figurální morfologie, do které Valenta kódoval své velké životní téma – téma člověka v řádu vesmíru.
Krátce po odchodu z vlasti vznikl cyklus obrazů Pocta Mistru Theodorikovi, s podtitulem Devět pokusů o zavěšení člověka do prostoru (1968), který vzhledem k problematické dostupnosti na výstavě zastoupený není. Období prvních exilových měsíců tedy prezentuje konvolut leptů Dodauer Billiard (Antropometrická cvičení) z roku 1969, ve kterých Valenta pokračoval v rozvíjení vzájemné souvztažnosti geometrie a figurálních forem. Exaktními liniemi je zde vymezen prostor univerza, v němž (jako polapen v sítích osudu) uvízl člověk. Symbolizovaný je fragmentem těla (stylizovaná hlava, dlaň, rty, pootevřená ústa, prsní bradavka, torzo), ale i změtí biomorfní hmoty, vlhké, chvějící se, zachycené na vláknech vesmírných siločar. Po přesunu do Plönu se Valenta seznamuje s uměním pasířského řemesla, které citlivě využívá ve vznikajícím cyklu votivních desek o sv. Krappovi a cyklu votivních desek pro sv. Lalu (1970). Zde uplatňuje sytém vrstvení tří prostorových plánů (navazující na tradici našich středověkých deskových maleb a ověřovaný již v theodorikovském cyklu). Zlatá (mosaz) odkazuje k transcendentním hodnotám středověku, ale i k jakémusi archetypálnímu centru života, kolem kterého je utvářeno veškeré bytí. Vrstvením bílých plánů Valenta míří k nekonečnu prostoru, kde škála bělí znázorňuje čistotu univerza naplněnou duchem vyššího řádu. Vznikají jakési privátní „oltáře“ zasvěcené dvěma fiktivním světcům. Uvědomíme-li si, že osobu Krappa si Valenta vypůjčil z Beckettova dramatu Poslední páska, (v němž se hrdina sžírá úporným hledáním identity, krutou sebeironií a pocitem marnosti vlastního bytí), odkazují tyto obrazy k ambivalenci dvou nepoměřitelných světů - univerzu a pozemskému světu lidí, - kde rozměr člověka (tělesný i duchovní) je vůči nekonečnosti vesmíru (prostorové i časové) jen nahodilým a pomíjivým výkřikem. V roce 1971 Valenta získává jednoroční stipendium nadace Emila Noldeho v Seebüllu u německo-dánských hranic. Zde začínají vznikat obrazy a koláže zaměřené na téma dvou dotýkajících se chodidel. Tento motiv se stal východiskem pro zjednodušený znak, který Valenta uplatňoval s až obsedantním zaujetím v celé následující tvorbě (do roku 1977). Snad proto obrazům nepřiděloval názvy, ale omezil se na pragmatické značení římskými číslicemi. Základem kompozice je geometrické schéma vytvořené soustavou jemně rýsovaných linií (siločar vesmíru) a kružnic (základních vesmírných útvarů); symbolem člověčenství jsou chodidla, zavěšená do této univerzální konstrukce. Tématem obrazů se stává i samotný proces variování, opakování a proměn a jemu komplementární přístup popírání a znejasňování, čehož Valenta dosahuje zaváděním poloprůsvitných nebo bílých fólií. Důležitým jevem je stále se proměňující vztah mezi jistotou a nejistotou, pevným a nestálým, věčným a pomíjivým, ideálním a reálným, tedy princip prostupující celou Valentovou tvorbou již od informelního období. Po přesunu do Kolína nad Rýnem se Valentův výtvarný jazyk naopak uvolňuje. Nosným prvkem se znovu stává gesto (vnímané jako senzitivní stopa lidské existence). Vzniká početný cyklus kvašů na pauzovacím papíře, v němž Valenta dál rozpracovává kompoziční schéma dvou chodidel zavěšených v systému vesmírné konstrukce. Využívá taktéž materiálových možností tenkého papíru a výtvarnou syntax obohacuje o reliéfního řasení podkladové plochy. Lapidárností výrazu, jemností a hlavně hlubokou meditativní polohou kvašů ústí Valentova malířská cesta k závěrečnému období.
Ponořen do ticha svého kolínského ateliéru Valenta postupně dospívá k transcendenci. Jeho život naplňuje askeze a dokonalý řád. Vznikají poslední obrazy. Budovány jsou dialogem několika geometrických tvarů a úsečného kresebného záznamu. Převládá bílá na bílé. Své poslední desky Valenta vkládá do bílých hlubokých rámů a pietně překrývá sklem. Vytváří pozoruhodné schránky, v jejichž útrobách (chráněno od okolního světa) se prostírá posvátné místo setkání. Setkání člověka s vyšším řádem univerza.
Ilona Víchová-Czakó, kurátorka výstavy
zdroj - www.galeriebrno.cz
