Rozhraní

typ výstavy: kolektivní
místo konání: Galerie NoD
termín: 2010/02/18 - 2010/03/21

poznámka:
Výstava se zaměřuje na uměleckou tvorbu, který se ocitá na křehkých rozhraních. Právě proto naznačuje nejrůznější cesty, přináší nové výrazové možnosti, nic není předem přesně a jednoznačně definované. Může tedy dojít k přesahům mezi výtvarným uměním, filmem, tancem, literaturou, poezií či přírodními vědami a filozofií. Mohou se však prolínat i různé výtvané oblasti, jako je kresba, malba, objekt, instalace, video, …, čímž mnohdy dochází ke značně neobvyklým a překvapivým výsledkům. Zkušenosti s užitím rozmanitých výrazových prostředků obohacují vnímání našeho prostředí i společenských vztahů.

Tvorba některých umělců se ocitá na rozmezí dvou nebo více odlišných názorů, často se v ní projevují rozdílné nebo dokonce protichůdné inspirace. Někdy se vyvíjí ve dvou nebo více souběžných nebo následných liniích. Jiní autoři se pokoušejí dojít k dokonalému způsobu vyjádření určité představy krajním soustředění na úzký okruh problémů. V tomto smyslu se dostávají k bodu, ve kterém by mělo dojít k rozhodnutí určujícímu celý další individuální vývoj. Autory přizvané k projektu spojuje schopnost ztvárnit své představy co nejúspornějšími prostředky. To vlastně odpovídá minimalistickému (nebo spíš postminimalistickému) pohledu na svět a přitom maximálně vyhraněnému způsobu vyjádření.

Postminimalismus je vlastně víc než co jiného způsob myšlení. Je pro něj příznačné, že vychází z maximálního soustředění a co nejužšího vymezení. Tím se však možná paradoxně zase otevírají další výrazové možnosti, které však lze odhalit až při samotném tvůrčím procesu. Výstava se zabývá velmi přesně vyhraněnými programy, které se dostávají na pomyslnou hranici, kdy už nelze jít zvoleným směrem dál. Představují se tu autoři, kteří se maximálně soustřeďují na jediný – často velmi přesně definovaný problém, jehož řešení však může být překvapivé. České prostředí je v mnoha ohledech zvláštní. Je pro ně příznačné, že se v něm snad víc než kde jinde v Evropě prolínají různé vlivy, že se stává jakousi křižovatkou..

Do tohoto obrazu zapadá i český minimalismus, který vlastně není zatím přesně definovaný, i když je nesporné, že má řadu zajímavých a originálních představitelů. Jistě k nim patří Jan Kubíček, Milan Grygar, Stanislav Kolíbal, Radek Kratina, Hugo Demartini a svým způsobem i třeba Dalibor Chatrný. Dá se však mluvit i o českém postminimalismu, protože i dnes se setkáme s řadou mladších a mladých umělců, kteří odkaz minimalismu osobitě rozvíjejí. Každý z nich ovšem jiným způsobem, za použití často zcela odlišných – klasických i netradičních - výrazových prostředků. Postminimalismus se od minimalismu v některých aspektech výrazně liší, jak to dokládá tvorba řady autorů.

Jde o široký pojem, v jehož rámci dochází nejen k výraznému zjednodušování formy, ale také o redukování obsahu na nejzákladnější a nejvýraznější prvky. Projev však může být také výrazně angažovaný, spíš jde o způsob myšlení, o důsledné prolínání nebo dokonce ztotožnění formy s obsahem. Na estetiku vycházející z moderny se nabalují vrstvy sociologických či politických odkazů. Snad právě proto je velmi zajímavé sledovat, kam se tato linie posouvá, co ještě může přinést nového.

Rozhraní

Rozhraní