Jiří Kolář sběratel / Jiří Kolář the Collector
typ výstavy: kolektivní
místo konání: Veletržní palác
termín: 2001/10/19 - 2002/02/03
poznámka:
Výjimečnost sbírky Jiřího Koláře je založena z velké části na výběru děl, která dokumentují počátky individuálních výtvarných úsilí a některých uměleckých směrů. Kolář se nesoustředil na akvizice jako na hromadění majetku. Vybíral si díla a autory podle vlastního zaujetí motivem nebo uměleckou osobností. Celý život se jako umělec i sběratel bytostně zajímá o experiment. Řazení výstavy by mohlo z této charakteristiky vycházet podle jasné chronologie, protože většina autorů zastoupených ve sbírce postupovala, ať už více nebo méně radikálně, proti oficiálním trendům a dobovým vzorům.
Vzhledem k osobnosti sběratele se ale srozumitelnějším ukázal způsob členění podle jednotlivých období Kolářova života, která odrážejí společenské události, jeho vlastní tvůrčí aktivity, propojené se sběratelským zájmem, a přátelské nebo pracovní kontakty s jednotlivými umělci. Vzájemné výměny, dary, mecenášské akvizice, nákupy na aukcích, v antikvariátech, ve starožitnictvích, nákupy z pozůstalostí, nákupy jako záchrana děl odsouzených k zapomenutí nebo úplnému zániku. Všechny tyto a pravděpodobně ještě další způsoby narůstání sbírky se přirozeně rozdělily do několika komorních celků: V okruhu Skupiny 42; Experiment, akce, koncept; Jiří Kolář sběratel; Vladimír Boudník; Ladislav Novák; Ve sbírce Národní galerie v Praze a Pařížský exil.
V okruhu Skupiny 42
Začátky sbírky se datují rokem 1937, vstupem Jiřího Koláře do pražského uměleckého prostředí, nejprve výstavou koláží u E. F. Buriana a pak členstvím ve Skupině 42. Osobní věnování na prvních darovaných kresbách a grafikách potvrzují rychlé zapojení Koláře do uměleckého dění a jeho přirozenou schopnost navazovat přátelské kontakty i s generačně vzdálenými umělci. Mezi jeho první akvizice patřily většinou přátelské dary a výměny za věnované básně, nejen skupinovým kolegům, ale například také Františku Tichému. Po válce se sbírka, v níž už byli samozřejmě patřičně zastoupeni členové Skupiny 42, rozrostla o díla Josefa Šímy. Kolářova sbírka odráží živou historii zakládání Skupiny 42, jejího trvání během válečných let a rozpadu v roce 1948. Několik autorů přesahuje okruh do přelomu 50. a 60. let.
Experiment, akce, koncept
Básníku Kolářovi byl zřejmě nejbližší literární experiment, ale odvahu k experimentu dokázal rozpoznat a ocenit i v uměleckých metodách a tendencích, kterými se sám nezabýval. Vždy ale vystupoval proti samoúčelným experimentům, které se nezakládají na originální myšlence a spokojí se obvykle pouze s provokativními gesty. Je přesvědčen, že „umění, ať jakkoli svobodné, má přece jen své zákony a zodpovědnost, nejen za osudy lidí, ale i za sebe sama...“
Ve sbírce se objevují jména spojovaná s počátky abstraktních tendencí v Čechách i ve světovém umění. Kapitola věnovaná experimentu, akci a konceptu se ale soustředí na ty autory, kteří se snažili obnovit schopnost komunikace, nabízeli divákům a účastníkům akcí nový prožitek pozměněné reality a využívali neuměleckých prostředků k prolomení každodenní všednosti.
Vladimír Boudník
V Kolářově sbírce bylo až dosud nalezeno cca 88 Boudníkových grafických listů, které v jejím rámci patří k nejrozsáhlejším autorským celkům. Přestože původně celý soubor byl pravděpodobně ještě o něco větší, podává i v současné podobě vynikající představu o nejvýraznějších fázích umělcovy tvorby.
Za pozornost stojí skutečnost, že Jiří Kolář přesně cítil vrcholné Boudníkovy umělecké výkony - jeho sbírka obsahuje jak klíčové velké strukturální grafiky, tak i experimentální soutisky reprodukcí s vlastními autorskými deskami a některé unikáty. Vznik některých těchto prací Kolář dokonce sám inicioval (Derealizace), mnohdy Boudníka nákupem nových grafických listů finančně podporoval.
Jiřího Koláře v roce 1958 bezpochyby zaujal především autentický, stylově nezatížený charakter Boudníkových aktivních grafik. I on sám dokázal vždy stát na svých vlastních pozicích a právě v druhé polovině 50. let začal rozvíjet některé ze svých četných inovativních výtvarných postupů. V této vnitřní svobodě, v napětí mezi surovostí Boudníkovy aktivní cesty a Kolářově střídmě ironickém pohledu na kulturní tradici, se spojilo v 50. letech novátorství těchto dvou vnitřně tolik odlišných osobností.
Ladislav Novák
K osobnímu setkání Ladislava Nováka a Jiřího Koláře došlo prostřednictvím Mikuláše Medka v roce 1961. Novák, který tehdy už několik let rozvíjel vlastní básnické a výtvarné pokusy blízké metodám experimentální poezie a začínal do textů vstupovat obrazem, představoval pro Jiřího Koláře významného partnera. Oba si záhy uvědomili, že pomyslné hranice mezi poezií a výtvarným uměním překračují velmi blízkými postupy a metodami. Jejich seznámení přerostlo v několik let intenzivního pracovního přátelství, vzájemných návštěv a korespondence, při nichž si vyměňovali ukázky svých nejnovějších objevů. Při pohledu do Kolářova časově ohraničeného souboru je množství nápadů, které pak spolu dál rozvíjeli, až zarážející. Společné využití a zpracování nových vztahů obrazu a textu probíhalo tak bezprostředně, že je dnes často obtížné určit původní autorství jednotlivých podnětů. Během té intenzivní doby si oba vytvořili zásobní vzorníky pro několik příštích let.
Jiří Kolář sběratel
„Víš o lásce mé k obrazům...“ napsal Jiří Kolář v roce 1936. Dnes, kdy se leckomu se slovem koláž vybaví Kolářovo jméno, se zdá nadbytečné zdůvodňovat nebo nějak vysvětlovat jeho celoživotní zájem o aktuální výtvarné dění. Kolářova vnímavost i k různým projevům městského folklóru, k plakátům, karikaturám, ilustracím, reklamním návrhům, k artefaktům na pomezí kýče a vůbec snad k veškerým výtvarným pokusům samozřejmě předurčila rozpětí jeho sbírky a široké spektrum autorů. Kvalita děl kolísá, od unikátních, jinde nedochovaných souborů, k druhořadým tiskům a přátelským poloamatérským darům. Důvodem k jejich uchování v Kolářově celoživotně vrstvené a zčásti promyšleně koncipované sbírce mohla být vzpomínka na přátelské setkání nebo na složité životní období.
Kolářova sbírka odráží nejen individuální zájem a teoretické znalosti majitele, ale také jeho umělecké a společenské aktivity a připojuje se i k projektům, nabízejícím alespoň v náznaku konfrontaci umění vytvořeného v Čechách s uměním světovým. Kolář při svém pověstném podněcování k umělecké originalitě, zvláště v dobách, které ji důsledně potlačovaly, vždy zdůrazňoval nezbytnost vlastních objevů a tvůrčího sebevědomí a využíval každé příležitosti návštěv zahraničních umělců, galeristů a teoretiků v Praze, později svých zahraničních cest, aby získával informace a navazoval kontakty důležité pro sebe a pro další umělce. Jiří Kolář podporoval nejen mladé a začínající autory, ale i své opomíjené kolegy, jejichž nezávislá tvorba byla nepříznivými okolnostmi ohrožena. Pomáhal jim nákupy děl a vůbec projevovaným zájmem.
Sbírka v Národní galerii v Praze
V roce 1980 zahájil Jiří Kolář pracovním pobytem v Paříži období francouzského exilu. V Praze byl v nepřítomnosti odsouzen pro trestný čin opuštění republiky a Národní galerie byla vyzvána, aby se vyjádřila k přiloženému seznamu děl, které přešly do vlastnictví státu. Galerie potvrdila zájem o celou nabídku a svůj dnešní soubor získala. Doplnil jej pak nákup děl, která B. Kolářová nabídla před svým odjezdem do Paříže, aby mohla vyplatit a získat zpět do vlastnictví alespoň část původního majetku. Jiří Kolář převod legalizoval darovací smlouvou v 90. letech.
Soubor v Národní galerii je zmenšenou variantou celé Kolářovy sbírky, protože jednotlivými díly ilustruje všechna její období a vlastně dokumentuje i všechny Kolářovy akviziční přístupy. Někteří z autorů jsou naopak zastoupeni pouze v tomto redukovaném výběru a v předcházejících kapitolách proto chyběli nebo byli zmíněni jen okrajově, přestože mnohdy pro Koláře osobně i umělecky hodně znamenali a byli v jeho sbírce podle toho významně prezentováni.
Pařížský exil
Závěrečná část sbírky Jiřího Koláře zahrnuje díla získaná během stipendijního pobytu v Berlíně, který přešel do trvalého přesídlení do Francie. Znovu se opakují předešlé Kolářovy akviziční přístupy. Kolářovo pařížské sběratelské období směřovalo především ke geometrické abstrakci, minimalismu, neokonstruktivismu a kinetickému umění. Mezi autory nových akvizic nechybí jména zmíněná v předcházejících kapitolách. Kolářův pařížský ateliér v 80. letech navštěvovali nejen čeští umělci žijící v exilu, ale příležitostně i přátelé z Československa.
Jiří Kolář v Paříži navštěvoval kromě množství vernisáží a výstav, pravidelně trhy a výroční bazary v jednotlivých čtvrtích. Při těchto cestách občas objevil v pouličních nabídkách galerijních stánků cennější tisky a práce na papíře. Nejvýznamnějším nákupem byl v roce 1985 zisk obrazu Antonína Slavíčka Motiv z Kameniček, 1904.
Citováno 3.9.2005 z URL
