Poetry Passage #3: Tichá věčnost / Silent Eternity
typ výstavy: kolektivní
místo konání: Veletržní palác
termín: 2016/06/24 - 2016/09/18
poznámka:
Zatímco Poetry Passage#1 zkoumala roli poezie jakožto zdroje proměny paradigmatu (v souladu s Poezií a financemi „Bifa“ Berardiho) a Poetry Passage#2 se zabývala schopností poezie vytvářet smysl (podle Deleuzeovy Logiky smyslu), třetí výstava z tohoto cyklu Národní galerie odkazuje na rozbor poezie v knize Jacquese Rancièra Mallarmé, la politique de la sirène (1996). Francouzský filozof oslavuje báseň jako „vrcholnou svátost, neboť báseň je vrcholná rafinovanost, jež dokáže pozvednout písmo z bílé stránky ‚k výšinám hvězdného nebe‘, vějíř, jehož pohyb záhybů je totožný s tímto zdvojováním smyslu, se hrou na zjevování a mizení, která mění tichou věčnost v prostor světa“.
Poetry Passage#3 přeformulovává definice a přístupy a současně nás zavádí na výpravu po rozličných významech poezie a její schopnosti využít síly jazyka k oscilaci mezi hloubkou a povrchem. Mistrné, blouznivé dílo „Hell Frozen Over“ („Zamrzlé peklo“, 2000) sdružení Bernadette Corporation z New Yorku (založeného v roce 1994) je – řečeno slovy samotných umělců – „módním filmem o poezii Stéphana Mallarmého a bílé barvy“. Film, v němž sledujeme improvizovanou přednášku francouzského sémiologa Sylvèra Lotringera, který na zamrzlém jezeře hovoří o Mallarmém, se zabývá myšlenkami nicoty, prázdnoty a bezobsažnosti. V přívalu odkazů na masovou kulturu a v rámci společenských šablon v módě a poezii je převažování povrchu zároveň oslavováno i kritizováno. Filmová esej Bernadette Corporation udává poetické tempo pro prostorový vzhled sochařské práce německé umělkyně Katinky Bock (1976). Funkcionalistické schodiště Veletržního paláce se znovu stává místem, kde se potkávají a mění formy a myšlenky. Mezi minimalistickou výzdobou zdomácnělého interiéru a referenčním prostorem kolektivní představivosti se, tady a teď, v souladu s filozofovou předpovědí, zjevuje a mizí „tichá věčnost“ jakožto „prostor světa“.
Gestické skulptury Katinky Bock připomínající arte povera jsou hybridními konstrukcemi, které vyjadřují dojímavý status objektů a jejich funkci jakožto nádob (pozdrženého) významu a formální rozmanitosti. Tyto hrdě vertikální a vyvážené, velkoryse eklektické objekty scházející ze schodů jako duchampovské postavy si zachovávají autonomii coby nadpřirození hrdinové budoucího napínavého příběhu. Skulptury vytvořené z kontrastujících materiálů, jako je hlína, dřevo, ocel a sklo, uchvacují smysly; jejich slabost evokuje proces básnické tvorby, zranitelnost poezie, křehkost povrchového napětí a vposledku – příslib hloubky. Jsou to „vázy na slova“ promenující se na přehlídkovém molu Poetry Passage, vzácné nádoby poetické imaginace a citlivosti, totemy nového jazyka, poloplné, poloprázdné, vystavené básníkovu utrpení a touze. Umělkyně se, podobně jako neodadaista využívající automatického psaní, zajímá o uzlové body, o okamžiky, kdy se smysl rodí zdánlivě náhodně a bezděčně a kdy slova získávají jasnost a tvar solidní lingvistické konstrukce. Její skulptury jsou současně odcizené i zkrocené – jako univerzální bytosti –, obývají povrch i hloubku a nepřestávají snít o heterotopickém místě, jež dosud nebylo nalezeno a přisvojeno. O novém povrchu mezi okraji, o „vějíři básně“? O nové hloubce znovuobjevené za zástěnou stránky s věnováním?
Poetry Passage#3 nabízí – tady a teď – báseň jako „proces mizení a nahrazování“, proces, který „proměňuje každou ‚solidní a převažující“ realitu (například loď na rozbouřeném moři, královu dceru nebo květinu ve váze) v nestálý a překrásný přelud (v sirénu, v bílý leknín nebo v to, co v každé kytici schází)“. (Rancière)
---
After having examined poetry's role as a paradigm-changing resource (along the lines of „Bifo“ Berardi's Poetry and Finance) in the Poetry Passage#1 and poetry's ability to produce sense (according to Deleuze's Logic of Sense) in the Poetry Passage#2, the third exhibition etude in the National Gallery's Poetry Passage series refers to Jacques Rancière's elaboration of poetry in Mallarmé. The Politics of the Siren (1996). The French philosopher celebrates the poem as „the supreme consecration because it is the supreme artifice, replete with the ability to elevate the traces of writing on a white page 'to the heights of the starry sky', the fan which identifies the movement of its folds with this doubling of the sensory, this play of appearing and disappearing which turns silent eternity into the space of a world".
The Poetry Passage#3 twists definitions and approaches while offering a journey through the mani-folded pathways of poetry's meaning and giving access to the language's power to oscillate between the depth and the surface. The masterful and delirious „Hell Frozen Over“ (2000) by New York-based collective, Bernadette Corporation (formed in 1994) is, in the artists' own words, „a fashion film about the poetry of Stéphane Mallarmé and the color white." Featuring an improvised lecture on Mallarmé, delivered on a frozen lake by a French semilogist Sylvère Lotringer, the film explores the ideas of nothingness, emptiness, and vacuity. Here, in this rollercoaster of mass-cultural references and within the social templates of fashion and poetry, the predominance of surface is both celebrated and critiqued. Bernadette Corporation's cinematic essay sets up a poetic pace for a spatial appearance of the sculptural work of the German artist Katinka Bock (1976). Yet again the functionalist staircase of theTradeFairPalace provides a passage for forms and thoughts to mingle and morphe. Between the minimalist decor of domesticated interior and the referential space of collective imagination, here and now, as the philosopher predicts, the „silent eternity“ appears and disappears as the „space of the world“.
Katinka Bock's gestural, arte povera-like sculptures are hybridic constructions which articulate the poignant status of objects and their function as vessels of a (suspended) meaning and formal diversity. Proudly vertical and well-balanced, generously eclectic, descending the staircase like Duchampian characters, they retain their autonomy as uncanny personages of a thrilling narrative yet to come. Combining contrasting materials of clay, wood, steel and glass, the sculptures mesmerize the senses; their frailty recalling the process of poetic creation, the vulnerability of poetry, the fragility of the surface tension, ultimately - the promise of depth. These are the „vases for words“ on a catwalk of the Poetry Passage, precious containers of poetic imagination and sensitivity, totems of a new language, semi-full, semi-empty, exposed to poet's torment and desire. Like the neo-dadaistic author of an automatic writing, the artist explores the sites of junctions, the moments when the meaning is seemingly born out of chance and spontaneity, and the words achieve their clarity and shape as a solid linguistic construction. Simultaneously estranged and tamed, as versatile creatures, the sculptures inhabit both, the surface and the depth, dreaming of a heterotopic location yet to be found and appropriated. A new surface in-between the margins, „the fan of the poem“? A new depth rediscovered behind the curtain of a book dedication?
Here and now, the Poetry Passage#3 offers a poem as „a process of disappearance and substitution“, a process which „transforms every 'solid and preponderant' reality (for example, a ship on sea waters in a tempest, a king's daughter or a flower in a vase) into an inconsistent and glorious simulacrum (the siren, the white water lily or that which is absent from every bouquet)". (Rancière)
