Hyperexpressionism in Prague
typ výstavy: kolektivní
místo konání: Topičův klub Topičova salonu
termín: 2017/09/21 - 2017/10/13
poznámka:
„Instinkt je důležitější desetkrát více než znalosti“, napsal Emil Nolde o německém expresionismu. Instinkt, tato šelma chycená do pasti v lidské bytosti, nyní prochází kolektivním nevědomím internetu, prahne po poznání a požitku, zoufale klikající na ikony pro přístup k hypertextuálním světům.
Text je nyní hypertext. Vše je „hyper“, počínaje od ega, je hypertrofované,hyperkomunikativní, utápějící se v hyperkonzumerismu. Nicméně ego je stále devastováno osamělostí,strachem, neschopností jít do jádra věcí. Doba vytváří umění, jak tomu je nyní a vždy bude. Komukoli,kdo by chtěl vědět, odkud pochází hyperexpresionismus, odpovídáme, že umění třetího tisíciletí může být pouze hyperexpresionistické. Jsme tady, abychom zpochybnili rozpory současného světa a našli životní sílu. Jen umění je schopné autenticky formovat život. Je to jediná síla, která vede život novým směrem. Z kořenů expresionismu Matisse a fauvistů se zrodilo umění Fosca Sileoniho, které rozvíjí pole působnosti o instinkt a krutost. Ano, tato šelma nyní unikla z jeskyně a střetla se s Dubufettem a s Art Brut, dvěma světovými válkami, cestu si zkřížila s Penkem a s primitivním uměním, Basquiatem a s pouličním uměním, internetem a opuštěnými předměstími světa. Umění je nezbytně uměním těla. V digitálním věku se vše zhroutí a zmizí a prstenem vzpomínek se stává kresba, ve které umělec tříští svoji vlastní bolest, dokud se nezmění v poznání a nepřemění její existenci, odtrhne ji, zanechá stopy, dýchá prach cesty a vrátí se přes vyhublou, výbušnou, prostou a oslnivou malbu. Znamení, barva, gesta, slova, to jsou epicentra zemětřesení v éře hypermédií. Iacopo Maria Fiorani má kořeny v Kandinském a v Der Blaue Reiter (německá skupina Modrý jezdec). Abstraktní expresionisté jsou velcí mistři: De Kooning, Pollock, intelektuální obrat Rothka až ke Kieferovi. Bolest se stala úzkostí, životem, bytím. Fiorani používá špachtli, nanese barvu na plátno a uchopí ji, aby přežil. Jeho práce je tvůrčí proces, od koláže po přírodní materiály, od lepidla k otiskům prstů, dokud neobjeví svou vlastní techniku, proměnu. Vše začíná dvěma plátny, matkou a pannou. Mateřské plátno je položeno jako mrtvé tělo na operačním sále. Druhé plátno čeká v jiné místnosti, vyčkává na uskutečnění rituálu. Fiorani chce sladit neslučitelné: instinkt, vždy originální, zvířecí a nezdolný, s formou, nutně definovanou. Z tohoto pokusu ovládnout chaos se proces vyvíjí k dokončení jeho práce.
