Jårg Geismar, Jan Kotík, Kristina Fingerland: Follow me or don't
typ výstavy: kolektivní
místo konání: Jiří Švestka Gallery
termín: 2019/07/11 - 2019/09/07
poznámka:
Letní výstava v Jiri Svestka Gallery je zčásti vzpomínkovou reinterpretací děl letos na jaře náhle zesnulého Jårga Geismara, jehož práce doplňují malby-objekty Jana Kotíka ze 70. a 80. let. Díla obou autorů jsou představena v novém kontextu a volně postavena do souvislosti s textilními objekty současné umělkyně Kristiny Fingerland, která se věnuje také ilustraci a udržitelnému fashion designu.
Práce Jårga Geismara jsou charakteristické častým střídáním myšlenkové mnohoznačnosti a doslovnosti ve fyzických výstupech. Název výstavy Follow me or don't je tak zároveň titulem jednoho z jeho děl i řečnickou výzvou systému uměleckého provozu. Významy zažitých pojmů umělecké kritiky a teorie, jako je kresba v prostoru a vztahová estetika, u Geismara vždy balancovaly mezi přepjatostí a úplnou rozvolněností: ve stavu, kdy hrozí, že se všechny vzájemné souvztažnosti přetrhnou jako přes míru napnuté provazy a styčné body se uvolní. Nekonečné síťování napříč architektonickým prostorem, sociálními skupinami i uměleckými médii dalo jméno podtitulu jeho monografické knihy The Red Line.
Také tvorbě Kristiny Fingerland (*1991, žije a pracuje v Praze) je vlastní neustálé vyvažování křehké rovnováhy mezi intuitivním tvarováním a promyšleným sdělením. Předměty samy sebe zvýznamňují a stejně snadno můžou zase samovolně zmizet, jako otisk tváře v polštáři. Chvilka pohodlí před další polštářovou válkou. Krátký čas na zamyšlení, jestli se rozhodnout sledovat zdroj šíření dalších obrazů. A neodbytné vědomí, že některé věci není radno odkládat, což se týká jak klimatické krize, tak starosti a péče o blízké. Kristina Fingerland pracuje s textilem jako smyslovým materiálem. Z kolekce upcyklovaných mikin nazvaným Metanoia vytvořila prostředek sociálně a environmentálně kritickou agendu. Vycpané a prošívané objekty v sobě zase zachycují nezřetelná, intimně melancholická vyprávění. Jsou v nich znát střihy vedené jako řezy vrstvami paměti, i stehy, které k sobě vážou vnějšek a svět pod povrchem a drží si úzkost blízko u těla.
Na vybraných dílech Jana Kotíka ze 70. a 80. let 20. století je znát vynalézavá práce s až fragmenty, výřezy a odřezky, nápadná “smontovanost” a modulární variabilita, které svádějí pozornost k předmětnosti Kotíkových děl. Použití jednolitých vrstev barev zase působí skoro jako lakování jakéhosi fantastického nábytku. Divoký malířský výraz a slabost pro gesto můžou připomenout i mikrotrendy v současném umění uplynulého desetiletí. Improvizovaný způsob, jakým se v pozdějších dílech Jana Kotíka střetávají jednoduché materiály s divokými barvami, připomíná DIY vynalézavost. Jejich smysl leží spíš v jejich předmětnosti než konceptuálním zázemí.
Výzva „Follow me or don't“ a výstava samotná v sobě obsahují i nerozhodnost, je-li člověk schopný se na vystavené objekty nedívat jako na obrazy figur (či jejich otisků, odrazů a částí), ale skutečně jako na věci. Taková situace zároveň vyvolává otázku, co vlastně tento rozdíl znamená a jestli vůbec je to v dnešním světě ještě podstatný problém.
