Milan Kozelka, Alexander Puškin: Vox populi
typ výstavy: kolektivní
místo konání: Galerie Artwall / Galerie Na zdi
termín: 2012/12/13 - 2013/01/31
poznámka:
Projekt Milana Kozelky a Alexandra Puškina Vox populi reaguje na téma, které nabývá spolu s blížící se přímou volbou prezidenta na aktuálnosti. Poprvé v českých dějinách si bude „lid“ vybírat hlavu státu. Výstava zároveň reflektuje povahu místa, kde se galerie Artwall nachází. Kamenné rámy, v nichž je galerie umístěná, vznikly v době, kdy byl „lid“ – a zvláště ten pracující – pravidelně skloňován vrchními ideology režimu a rétoricky využíván k nejrůznějším demagogickým účelům. Nejčastěji byl prezentován jako nositel moci, garant hodnoty české měny, nebo přítel sovětského lidu. Hlasem lidu se pak schvalovaly popravy politických vězňů a oslavovaly úspěchy na cestě k budování socialismu. Současná výstava se však nevrací do dob minulých, ale prostřednictvím paradoxních hesel ukazuje „lid“ jako problematickou ideologickou konstrukci, která neztrácí nic ze své manipulativní schopnosti ani dnes.
Kozelkův cyklus hesel mluví jazykem vyžívajícím se v hravém nonsensu a protimluvech, ale přitom si zachovává vlastní kritickou dimenzi. V těchto sloganech je „metafyzicky korektní“ lid „traumatizován štěstím“,„disponuje tajnými informacemi“, a „považuje svobodu za nutné zlo“. Terčem Kozelkova výsměchu je lid coby funkce jazyka umožňující pomyslné nahrazení lidí s jejich individuálními názory, touhami a cíli homogenní masou. Samotné slovo „lid“ vyšlo z módy – patrně díky nepopulární asociaci s minulým režimem – ale v rámci strategií politiků i marketingových expertů dochází k této homogenizaci pochopitelně i bez toho, aniž by slovo „lid“ vůbec zaznělo. Takto uměle vytvořená stádní identita umožňuje manipulaci jednotlivců, kteří se cítí být součástí dominantního řádu. Jen místo „lidu“ jsou tímto vyšším celkem „voliči“, „zákazníci“, nebo „řádní občané“.
Politický systém se tedy může změnit, ale předjímání vůle „lidu“, zůstává i v současnosti oblíbeným způsobem komunikace v politice stejně jako v reklamě. Kozelkovy protimluvy z cyklu Vox Populi poukazují na absurdnost tohoto populistického nároku a jeho zestádňujícího efektu, který proměňuje jednotlivce v masu voličů a konzumentů. Řečeno slovy autora: „Umění je ideální způsob, jímž se dá efektivně nabourávat stupidita kteréhokoli politického systému.“
