Zuzana Badinková, Leoš Suchan: Postprodukce
typ výstavy: kolektivní
místo konání: Jan Čejka Gallery
termín: 2019/10/23 - 2019/11/27
poznámka:
Poslední klapka padla a film se přesunul do střižny. Pod rukama grafika modelka omládla o 15 let. Politický dinosaurus opět vyhrál volby, přijali jsme jeho novou tvář. Žijeme ve světě postprodukce, ve světě tvůrčím, ve světě nekonečných možností, který modifikuje již vytvořené.
Postprodukce není jen tvůrčí fází filmařů, grafiků, marketingových specialistů… Týká se nás všech. Jakožto společnost jsme vždy (kriticky) hodnotili minulost a zároveň jsme základy minulosti používali ke vlastním stavbám. A stejně postupujeme i jako jednotlivci, protože když se někoho
snažíme zaujmout, v tu chvíli pořádáme výpravu do svých vzpomínek a skládáme z nich ideální sebeobraz určený druhým.
Ovšem dnešní doba, na rozdíl od jiných, nabízí nadmíru postprodukčních nástrojů, které jsou pro nás lehce srozumitelné. Jsou to např. návody jak si udržet vztah, tipy na zážitky v dané destinaci, instagramové filtry atd. Na místě je tak obava, jestli se nesmývají hranice originality našich životů, přičemž nejzřetelnější oblastí tohoto problému je audiovizuální tvorba. Svět je plný fotografů, skladatelů, filmařů, výtvarníků, kteří postrádají autorské zabarvení (mnohdy se o to ani nesnaží) a pokud někoho specifického najdeme, kvůli globalizaci si můžeme být jisti, že se dříve či později objeví jeho dvojče. V čem pak máme originalitu hledat?
S postprodukcí velmi zřetelně pracují oba vystavující umělci. Zuzana Badinková i Leoš Suchan totiž vychází z fotografií, které nadále modifikují. Zuzana pracuje s fotografiemi určených k medicínským účelům. Skládá je do různorodých kompozic a zároveň redukuje jejich sdělení, až vznikají,
především geometrické, abstrakce. Leoš, pro kterého je fotografie nejčastěji statickým záznamem předmětů, naopak fotografii obohacuje, protože zobrazené předměty chce skrze malbu udělat ještě skutečnější a věrohodnější.
V obou případech je částečným výsledkem jakási vizuální hra, při které se můžeme pokusit v díle jednotlivé fragmenty původní fotografie rozeznat. Ovšem nejdůležitější je, že výsledné dílo fotografii široce přesahuje. Neupíná se již k fotografii, upíná se ke zkušenostem autorů, se kterými tvoří kontext právě pro originalitu, neboli autorský výraz, styl. U Zuzany výtvarné práce směřují k jejím dřívějším figurativním obrazům a ilustraci nebo stret-artu a digitální malbě, které paralelně rozvíjí. Leoš Suchan zas dlouhodobě navazuje na historické výtvarné přístupy, ať jde o styl trompe l'oeil nebo o techniku grisaille.
Postprodukce tedy není nějaká dokončující fáze, nebo jeden program (např. Adobe Photoshop). Je to celá tvůrčí dílna, kde je mnoho nástrojů a jedním z nich je i samotný zdroj, který má být upraven. Seznam nástrojů si pak každý sestavuje sám a právě v tom spočívá originalita, protože je nemožné sdílet stejný seznam s jinými. Jako diváci pak nemůžeme určit, jaký z nástrojů byl pro dílo nejdůležitější. Byla to ona fotografie? Nebo snad řemeslná zkušenost? A co umělcova povaha a technologická vybavenost Musíme se zkrátka zajímat komplexně… A ostatně čím více toho budeme znát, tím více jedinečnosti v dotyčném spatříme.
