Kateřina Šedá: Bedřichovický poledník (Zisky 2018 GVUO)
typ výstavy: autorská
místo konání: Dům umění
termín: 2019/11/15 - 2020/03/22
poznámka:
Výstavní projekt Kateřiny Šedé úzce souvisí s nákupy do sbírek GVUO v roce 2018. Po výstavě Jána Mančušky je druhou z řady připravované série výstav ZISKY 2018, kterými chce GVUO obsáhleji představit tvorbu umělců, jež významně ovlivnili či aktuálně ovlivňují podobu českého výtvarného umění.
Svým názvem výstava odkazuje k jednomu z autorčiných nejrozsáhlejších projektů Od nevidím do nevidím (2011─2015). Během pěti let byli v jeho rámci nejprve bedřichovičtí občané (80) přemístěni k slavné TATE Modern v Londýně (Od nevidím do nevidím, 2011), kde se chovali stejně jako o sobotách ve své obci, a v následujících letech pak stejného dne 3. 9. (2012─2015) slavili autorkou nově vytvořený svátek Bedřichovic. Při své cestě tam a pomyslně zpět vše završili slavnostním otevřením nové návsi (Bedřichovice nad Temží, 2015), která se stala chybějícím středem obce. Její značně netypickou podobou autorka pomyslně vrátila vše k počátku, což dokazují použité prvky z okolí TATE Modern, metra, Tower Bridge, Temže a patrového autobusu, ikony Londýna.
Základem zvukové instalace v sále GVUO, jejímž prostřednictvím se návštěvníci výstavy mohou detailně seznámit s autorčiným pětiletým projektem Od nevidím do nevidím, jsou autentické komentáře lidí z Bedřichovic. Jedenáct anglických budek funguje jako nosiče. Komunikaci zprostředkovává telefonické spojení, které dovoluje kromě klasického propojení všech budek navzájem zprostředkovat virtuálně-zvukový most mezi posluchači a lidmi z obce. Budky kromě tradičního využití plní i funkci mobiliáře. Obsahují hry, kterými se návštěvníci mohou pomyslně přenést v čase nejen do Londýna, tedy roku 2011 (Od nevidím do nevidím, 2011), ale i do Bedřichovic v den oslav místního svátku obce 3. 9. 2012─2015 (Dejte mi svátek, 2012; Třetí září! 2013; Přílet pečených holubů, 2014; Bedřichovice nad Temží, 2015). Vystavený materiál (kresby, malby, tištěné dokumenty, publikace, videozáznamy a fotografie) spolu s autentickými výpověďmi přímých účastníků akcí tvoří kompaktní celek. Každá z budek je nositelkou jedinečného obsahu. V jedné z nich je například představena autorčina nová monografie Povolání: Šedá.
Kateřina Šedá již dávno svou tvorbou překročila hranice nejen českého, ale i evropského umění. Svými projekty výrazně zasahuje do zaběhnutých modů komunit. Přestože se jedná o akce s omezeným trváním, ve výsledku je jejich dopad dlouhodobý, avšak exaktně neměřitelný. Stmeluje, hledá střed, věci otevírá nahlížením z jiných úhlů pohledu. Své přesvědčení v možnost změny z pozice aktivistky dokazuje a zhmotňuje svými realizacemi. Překážky v mezilidských vztazích stavěné lhostejností, sebestředností a nezájmem jednoho o druhého překonává se zdánlivou lehkostí. Málo komu se podaří vstoupit přímo do epicentra vznikajícího díla. Práce Kateřiny Šedé nelze lehce rozklíčovat. Jedná se o velmi propracovanou, z mnoha fazet sestavenou vnitřní stavbu kompozice, kdy průnik a rozkrytí detailu jsou v čase trvání akce téměř nemožné, Jedním ze způsobů jak nahlédnout přímo do jejího tvůrčího procesu jsou kresby, které zachycují nejjemnější detaily pohybu a krystalizace autorčina záměru.
Kateřina Šedá (*1977), držitelka Ceny Jindřicha Chalupeckého (2005) se svou tvorbou představila na prestižních přehlídkách současného umění i ve věhlasných světových galeriích. K vytvoření samostatného projektu ji pozvali např. LIAF v Norsku (2019), IHME v Helsinkách (2016), SF MOMA v San Franciscu (2013─2014), Tate Modern v Londýně (2011) a další. Vystavovala např. na 16. Mezinárodním bienále architektury v Benátkách (2018), v MMOMA v Moskvě (2016), na Echigo-Tsumari Art Triennale v Japonsku (2015), 58. Mezinárodním bienále umění v Benátkách (2013), v Kunstmuseum Luzern (2012), Mori Art Museum v Tokiu (2010), New Museum v New Yorku (2009), Manifesta 7 v Bolzanu (2008), 5. Berlínském Bienále (2008), v Renaissance Society v Chicagu (2008) nebo Dokumenta 12 v Kasselu (2007). Svými díly je zastoupena v řadě sbírek v České republice i zahraničí.
Autorčiny metody od začátku její tvorby čeří vody současné umělecké scény. Tvůrčími metodami se pohybuje na pomezí architektury, urbanismu, sociologie, antropologie, či etnografie. Svou tvorbou „protestuje proti schématům, do kterých se umění uzavírá“ (V. Kokolia), je pevně zakotvena v každodenním životě.
Yvona Ferencová
