František Janula: Čech z Paříže
typ výstavy: autorská
místo konání: Prácheňské muzeum v Písku
termín: 2017/03/01 - 2017/04/30
poznámka:
-
Chodba knihovny
„Maloval bych všude, ale bez Paříže by moje malba nebyla taková, jaká je dnes. Potřeboval jsem ten přímý, hutný kontakt, nastavit tvář všem větrům, být v tom žhavém ohnisku, kde se něco děje.
Maloval bych všude, ale mám pocit, že v Paříži se moje malba osvobodila“. František Janula Paříž 2012
Děti, které si hrají na schovávanou nevědí, že v posledním patře jejich domu v ALLÉE DES LILAS v Aubervilliers, bydlí od roku 1974 malíř Janula se svojí manželkou a čtyřmi kočkami. Neznají muže s cigárem, kterého potkávají každé ráno, když jdou do školy a on do svého nedalekého ateliéru. Je to půda nad portugalským obchodem, kterou má od majitele pronajmutou a zároveň se dvěma sklepy. Tam pracuje a skladuje své obrazy a sochy.
Diskrétnost a jednoduchost. To Janulovi vyhovuje. Jeho představa komfortu je výlučně a definitivně spirituální. V roce 1967 přijel do Paříže s vízem platným na týden shlédnout soubornou výstavu Picassa a později v roce 1968 ve Francii zůstal.
Zpočátku spal pod mosty anebo v ubohých hotelích. Potom přespával v pokojích pro služky, žil z příležitostných prací a na kolenou maloval akvarely. „Paříž byla v té době ještě velice lidská, humánní,“ vzpomíná umělec. „ Chodil jsem kreslit trhy v Halách a prostitutky v rue Saint-Denis.“ Žít tvrdě?“ To nebyl žádný problem. Žil tak už v Praze, nebyl členem komunistické strany a tím pádem neměl žádnou podporu i přes předčasný úspěch své figurativní expresívní malby v uměleckých a intelektuálních kruzích. Během té doby, kdy také mimo jiných výstav vystavoval v divadle Na Zábradlí, pozvaný mladým nadějným dramatikem Václavem Havlem, Janula, aby mohl svobodně malovat, pracoval několik měsíců v roce jako horník v dolech. v Roce 1968, znechucený totalitním režimem nastoleným vládou pod nátlakem Moskvy, Janula s pomocí kulturního rady francouzské ambasády v Praze, opouští rodnou zemi. Před odjezdem si sruloval několik pláten, aby si je vzal s sebou, ale většinu svých kreseb a obrazů spálil v bývalé dílně na čokoládu, která mu sloužila jako ateliér. „ Dal jsem přednost je zničit sám, než je nechat na pospas tajné policii!“ V Paříži získal stipendium na Beaux-Arts v ateliéru profesora Chapelaina Midy.
Formovaný již na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, Janula zapůsobil na starého mistra natolik, že mu poradil, aby se obešel bez jeho lekcí, že ho nemůže nic nového naučit. Je pravda, že Janula už ve 14 letech dokonale kreslil a také dekoroval vázy ve sklářské škole. To bylo v roce 1946. Tehdy své matce švadlence a otci zahradníkovi v zámeckém parku v Lysé nad Labem, svém rodišti oznámil, že bude malíř a svobodný. Žádná klec! Žádná disciplína! „ Paříž. Samota hlavně! Představoval jsem si, že budu žít ve skupině malířů na Montmartru nebo Montparnassu tak, jak jsem to, coby mladík, četl v knihách o impresionistických a kubistických umělcích. Ve skutečnosti francouzština není snadná a výtvarníci jsou tu velice individuální. Ale byl jsem tam, kde se děly věci, tam, kde bylo potřeba být. Tak jako v Praze v době gotiky a baroka.“ Jediný francouzský malíř Gillet mu otevřel dokořán dveře svého ateliéru, aby mu umožnil tisknout grafiky. Česká společnost v Paříži je malá. Jen starý malíř Šíma byl vnímavý a srdečný. Přišel na vernisáž první Janulovy výstavy v galeriii Fracoise Besnard. Každý se musí postarat sám o sebe. „Mnoho malířů přišlo tenkrát z východu do Paříže, ale málokterý z nich vydržel jako třeba Franta nebo Theimer. Z ostatních se stali nedělní malíři anebo odjeli zkusit štěstí do Švýcarska, do Ameriky, do Austrálie. Bylo to stále lepší než zůstat v Československu, odkud přicházely katastrofální zprávy. “Janula rozhodně tvrdí.“Jen práce mně pokaždé pomohla neztrácet hlavu. Malba mně umožnila začlenit se do mého imaginárního prostoru.“
Nyní rozvíjí symbolické dílo, velice básnivé, skládající se z beztížných znaků, připomínajících starodávné svatozáře, prapůvodní jádra v záplavě tekoucích proudů úniků a stoupání. Slovanský onirismus, dědictví rafinované geometrie Kupky a Kubišty? Janula vytváří také koláže, kde se objevují ženské tváře a figury částečně zahalené průsvitnou malbou. Janula, jako mladý muž, ukáže svou práci slavnému galeristovi Paul Facchettimu, který mu zorganizuje samostatnou výstavu v roce 1973.
Surrealistický spisovatel a výtvarný kritik José Pierre napíše text do katalogu, ve kterém oslaví schopnost umělce vynalézt, s tajně skrytou náročnou a toužící fantazií, obraz ještě nikdy neviděný, více působivý, než obrazy již viděné. Facchetti neměl strach z ničeho. Když poprvé ukázal ve Francii newyorské mistry, jmenovitě Montherwella a Polocka, nic neprodal. Janulovy samostatné výstavy následují jedna za druhou. Více než sto do dnešního dne. Díla se ještě prodávají za poměrně nízké ceny. V roce 1980 Janula vystavuje v galerii ABCD s Hartungem, Soulagem, Vieirou da Silvou a s bývalými členy hnutí COBRA. Jeho dílo se stává čím dál více vzdušné, vibrující vzlétajícím světlem. Pracuje v jednom tahu s rozmachem a zanícením na různých seriích více než dvaceti obrazů. Vznikají
velké formáty, někdy malované na moketě, okna, panely, paravany, radostně seskupené kompozice, objekty transparentní a zářící. „Jsem pokaždé udiven, když si lidé kupují takové věci. Dělám je, abych se pobavil.“ Od roku 2000 probíhají výstavy také v České republice. Po pádu berlínské zdi (1989) a sametové revoluci, která následovala a osvobodila zemi od sovětského útlaku, Češi znovu objevili Janulu také zásluhou televizních filmů natočených v Aubervilliers a v Paříži. Čeští kritici výtvarného umění a galeristé sledují vývoj Janulovy tvorby a zároveň i nakladatelé. Nedávno byly vydány Janulovy básně, některé jsou recitovány v literárních kavárnách. „Píši odjakživa. O malbě, o životě. Nejsem spisovatel, ale vždy jsem měl potřebu psát“. Přesto všechno si Janula zachovává chladnou hlavu.“ Věděl jsem vždy, že je nutné nejméně 40 let práce, než malíř začne opravdu existovat.“
Francoise Monnin, V Paříži 19. prosince 2008, prachenskémuzeum.cz, 16.9.2020
