Nikolaj Pavlovič Ignatěv

* 17. 1. 1832
† 1908
politik, diplomat

 

národnost: ruská
pohlaví: muž

poznámka:
NK ne - 2021/02
Odkaz. forma:
Ignatiev, Nikolaj Pavlovič, 1832-1908

Nikolaj Pavlovič Ignatěv

Ignatěv Nikolaj Pavlovič, státník a generál ruský, syn před. (* 17. led. 1832), vzdělav se ve škole pážat, vstoupil r. 1849 k husarskému gardovému pluku a ukončiv r. 1851 akademii gen. štábu, poslán ku gen. pobočníku F. F. Bergovi do Estonska (1854), načež r. 1855 byl hlavním ubytovatelem pluku baltického. R. 1856 jmenován byl vojenským agentem v Londýně a na pařížské konferenci t. r. úspěšně hájil zájmy Ruska proti Rakousku, jež podporováno jsouc Anglií chtělo vytlačiti
Rusko od Dunaje a Prutu. Podniknuv pak cestu na východ, vstoupil též do styků s Palackým, Riegrem, Braunerem, Dobrjaňským a j. činiteli slovanskými, načež z Egypta povolán v čelo diplomatického poselství do Chívy a Bucháry. V červnu r. 1858 stihl s 50 muži po neznámých krajích, za velikého nebezpečí a svízelů, z Orenburku do Chívy, uzavřel s chánem obchodní smlouvu, ale prohlédnuv jeho obojetnost, zrušil ji opět a proti vůli chánově i po mnohých srážkách s Turkmeny dostal se přes Karakul do Bucháry. Uzavřev zde s chánem Nasr-Ullou výhodnou smlouvu a vysvobodiv ruské zajatce, objevil se neočekávaně v průvodu buchárských vyslanců v Orenburce, kde pokládali jej za ztraceného. V březnu r. 1859 povýšen za generála a poslán do Číny, aby zjednal platnost smlouvě aigunské. Vyjednávání trvalo 11 měsíců, načež I., doručiv vládě čínské ultimatum, proti vůli císařově prošel celým ležením čínského vojska, soustředěného u Tien-Tsinu a podél řeky Pei-ho, zahájil styky s ruskou eskadrou v Tichém okeáně a využitkovav obratně okolností, stal se prostředníkem při vyjednávání mezi Číňany a zástupci anglicko-francouzskými. Čínská vláda z vděčnosti za urychlený odchod spojeneckých vojsk a za ušetření hlavního města uzavřela dne 2. list. 1860 smlouvu pekinskou, jíž ponecháno Rusku území sev. od ř. Amuru a vých. od ř. Ussuri se všemi mořskými přístavy, nazvané pak »Primorskaja oblasť«, dále zlepšena hranice čínsko-ruská na západě, zaručeno Rusku právo pozemního obchodu v říši Čínské a zřízení konsulátu v Urgu, Mongolsku a Kašgaru. T. r. jmenován I. gen. pobočníkem a v červnu 1861 poslán do Cařihradu, aby gratuloval sultánu k dosednutí na trůn, načež stal se ředitelem departementu asijského a r. 1864 mimoř. vyslancem v Cařihradě. Zde obratně působil k obnovení ruského vlivu na Balkáně a přispěl k rozřešení církevního sporu řecko-bulharského ve prospěch Bulharů. Když Rusko, vstoupivši do spolku tří císařů, dohodlo se s Rakouskem ohledně hercegovského povstání (1875) a když Andrássy naléhal zvláštní notou na reformy v Bosně a Hercegovině, l. směřoval neustále k nezávislé politice Ruska na Východě a vystupuje rozhodně na obranu Bulharů a obyvatelů Bosny, bránil zároveň všemi prostředky těmto úmluvám a vstoupil do příkré opposice s politikou Midhata paše. Rozhodné toto vystupování ve prospěch slovanských národností získalo mu pověst po celé Evropě a I., pokládán jsa za nebezpečného zástupce »bojujícího panslavismų, stal se předmětem úvah, pamfletů a brošur ve všech evropských jazycích. Získav v cařihradské konferenci zástupce anglického Salisburyho, domohl se toho, že evropské mocnosti podaly jednomyslné návrhy Portě, načež chtěje zabezpečiti si neutralitu mocností pro nastávající válku rusko-tureckou podnikl v únoru a březnu r. 1877 diplomatickou cestu, jejíž výsledkem byl v celku bezobsažný protokol londýnský ze dne 31. března. Zatím následkem zpráv z cařihradského vyslanectví Rusko podniklo válku s nehotovými silami. I. jmenován byv členem státní rady nalézal se v průvodu carově a dne 14. ledna 1878 poslán jako první plnomocník k operující armádě vyjednávat s Turky, načež dne 19. ún. podepsána smlouva Svatoštěpánská, jež byla hlavně jeho dílem. V květnu t. r. dána I-u dovolená a sestoupivší se pak kongress berlínský zmařil smlouvu Svatoštěpánskou. Za posl. let Alexandra II. byl I. gen. gubernátorem v Nižním Novgorodě, v březnu 1881 jmenován ministrem státních statků a po odstoupení Lorisa Melikova byl od května t. r. do kv. r. 1882 ministrem vnitřních záležitostí. Za něho pečováno o hmotné zlepšení selského stavu, zřízena kachanovská kommisse pro reformu samosprávy a místní správy vůbec, dán podnět k řešení otázky zákonodárství o nápojích a zřízen statut selské banky. Na druhé straně vydáno 14. srp. 1881 nařízení o mimořádných opatřeních s obmezením veřejných soudů a administrativním stíháním časopisů (zastavení »Golosų, výstraha časop. »Russkij Kurjer« a j.). Mimo to podniknuta senátorská revise pobaltických gubernií a vydána dočasná nařízení o židech (3. kv. 1882) po rozsáhlých nepokojích protižidovských, jež zachvátily 7 gub. polských a následkem útoků Katkova přispěly k pádu I-a. Od r. 1884 jest předsedou společnosti pro zvelebení rus. průmyslu a obchodu a od r. 1888 předsedou Slovanského dobročinného spolku v Petrohradě. – Srv. »Russ. Starinæ z r. 1890; J. Hahn, Rus. Staatsmänner und Diplomaten der Gegenwart (»Uns. Zeit«, 1877); Aus der Petersburger Gesellschaft (5. vyd., Lip., 1880).
Ottův slovník naučný

Nikolaj Pavlovič Ignatěv