pohlaví: muž

Jošt Lucemburský (Moravský)

Možná se narodil až roku 1354, předešla ho asi starší sestra Kateřina. Byl však prvorozeným synem mezi šesti dětmi moravského markraběte Jana Jindřicha (viz. Jan Jindřich) a jeho manželky Markéty Opavské a narození chlapce se ve vysoce postavených rodinách přikládala větší důležitost. S Joštem (také Jodocus) byly spojovány vladařské ambice, neboť jeho strýc Karel IV. neměl až do roku 1361 mužského dědice. Chlapci se proto dostalo náležité výchovy i vzdělání, které se mu pak velmi hodily. Záliba v umění a knihách ho provázela po celý život.
Jan Jindřich rozdělil ve svém testamentu markraběcí majetek mezi své tři syny: Jošta, Jana Soběslava a Prokopa. Správu země svěřil nejstaršímu Joštovi, který převzal markraběcí stolec roku 1375 po otcově smrti. Svým markraběcím sídlem učinil Špilberk. Vládnout Moravě začal se značným majetkem i rozsáhlými pravomocemi. Skutečnou autoritu si však musel vydobýt až ve vleklých a často ozbrojených ostrých střetech s bratry i bratranci Václavem IV. a Zikmundem. Obratný diplomat a pragmatický politik Jošt však dokázal většinu konfliktů využít ve svůj prospěch. Jana Soběslava (který dosáhl hodnosti patriarchy aquilejského) donutil k ústupkům a dohodám s církví. Posílil tak pozici Moravy vůči Čechám. Bratranci Zikmundovi naopak pomohl, hlavně finančně, v uherském tažení. Za odměnu dostal zástavou část, později celé území Braniborska. Joštova vláda v Braniborsku bývá označována jako významná a moudrá. Potvrdil zemi dosavadní práva a svobody, na druhé straně si ji však hospodářsky zavázal značnými finančními odvody. Ty však z větší části do území zase vracel. To mu pomohlo vybudovat silné postavení Branibor a vytvořit z Berlína (spojením s Cöllnem) centrum země. Osudy Berlína tak byly čtvrt století určovány z Brna. Jošt získal jako moravský a braniborský markrabě i kurfiřtský hlas k volbě římského císaře, což ho zařadilo mezi nejpřednější muže říše. Dvakrát (1383 a 1389) byl říšským generálním vikářem v Itálii, kde měl hájit zájmy Václava IV., zastával i úřad arcikomorníka Svaté říše římské. Slabý a pasivní panovník Václav IV. však o své pozice postupně přicházel, v Německu byl dokonce sesazen z trůnu.
Na rozdíl od předchozí etapy nelze období Joštovy moravské vlády označit za klidné. V zemi řádili lapkové i loupeživí rytíři, jejich výpady pustošily Moravu a sužovaly obyvatelstvo. Díky Joštově obratné diplomacii se podařilo uzavřít dohodu mezi markrabětem, šlechtou a církví, takzvaný „landfrýd“ z roku 1388, podle kterého nikdo nesměl na daném území nikomu vypovídat válku. Formulace se týkala i menších případů a tak měl být zaručen mír a klid v zemi. Přestupky byly přísně trestány. V zahraničním snažení byl Jošt ve stejném roce také úspěšný - díky Václavu IV. získal vévodství lucemburské. Proti nerozhodnému panování Václava IV. se však roku 1394 vytvořila takzvaná panská jednota. V jejím čele stál Jošt. Lstí se podařilo Václava zajmout, Jošt se nechal jmenovat hejtmanem a starostou českého království. Konflikt sice skončil smírem, vyhrocené nepřátelství obou mužů však nikoliv. Ve druhém pokusu o vzpouru roku 1396 zajal naopak Václav Jošta. Po týdenním věznění ho propustil a dal vypovědět z Prahy za údajný (?) podíl na zavraždění svých přívrženců, hlavně Jana Zhořeleckého. Jošt s odbojnou šlechtou však v roce 1401 znovu přitáhl k Praze. Z vyjednávání vytěžil doživotní vládu nad Horní a Dolní Lužicí i peněžní kompenzaci. Za to slíbil Václavovi věrné služby a slib dodržel. Joštův bratr Prokop stranil celou dobu Václavovi. Události měly za následek války mezi stoupenci Jošta a Prokopa, v nichž se Václav přikláněl střídavě k jedné i druhé straně. Situace se uklidnila až po Prokopově smrti roku 1406. Jošt uzavřel s Václavem novou smlouvu, v níž za slib další pomoci získal vládu nad celou Moravou, tedy i bratrovými statky.
Doba plná nepokojů a krvavých střetů přinesla Moravě paradoxně rozšíření vzdělanosti nejen v prostředí církevním, ale i laickém. Upevňovalo se postavení měst, vznikaly funkční správní struktury země. Joštův špilberský markraběcí dvůr čítal 50-100 osob. V samotném Brně důvtipně volenými berněmi pomáhal markrabě zlepšit vzhled města (dláždění), zval k sobě slavného stavitele Petra Parléře z Gmündu. Brno dodnes žije na základech, položených moravskými Lucemburky (urbanistická dispozice města, chrámy Petrov a Jakubský, areály klášterů u sv. Tomáše a v Kr.Poli, přestavba hradů Špilberk a Veveří, Právní kniha písaře Jana). Jošt sám byl náruživým čtenářem, i když prý knihy raději půjčoval než kupoval. Jeho oblíbencem byl historik Josephus Flavius, byl přívržencem Mistra Jana Husa. Jeho nesporné politické schopnosti vedly 1. října 1410 k jeho volbě za římského krále (o 1 hlas zvítězil nad kandidátem protistrany Zikmundem). Krátce před korunovací, 18. ledna 1411, však na Špilberku zemřel. Okolnosti jeho smrti nejsou zcela jasné: mohl podlehnout vleklé nemoci, mohl však být i otráven. Je totiž podezřelé, že značný majetek přešel z bezdětného Jošta na Václava a Zikmunda, zaniklo také nebezpečí, že získá i německý stolec Svaté říše římské, kde měl ve volbě rozhodně největší šance.
Jošt Lucemburský, markrabě moravský a braniborský, byl pohřben 20. 2. 1411 v kostele sv. Tomáše, určeném už Janem Jindřichem jako místo posledního odpočinku moravských Lucemburků. Po jeho smrti se titul markraběte moravského definitivně spojil s titulem českého krále a nikdy už nebyl samostatně udělen.
V lednu 1999 byla (díky souhlasu brněnského biskupství) hrobka otevřena. Joštovy ostatky byly vyzvednuty a podrobeny důkladnému antropologickému i biologickému výzkumu. Expertízy potvrdily jeho totožnost a představily nám Jošta jako osobnost vybavenou i mimořádnými fyzickými dispozicemi. Už samotnou výškou přes 180 cm musel ve své době vzbuzovat respekt. Ve čtvrtek 18. března 1999 byl Jošt pietně znovu uložen na místo svého posledního odpočinku pod dlažbou kostela sv. Tomáše.
Jošt byl člověkem evropského formátu i rozhledu. Kdyby jeho závratnou dráhu nepřervala smrt, mohly snad jinak vypadat dějiny Moravy, části Evropy, osud Jana Husa. Do vývoje Moravy se však Lucemburkové zapsali nesmazatelně. Na průčelí Místodržitelského paláce na Moravském náměstí najdeme idealizované sochařské podobizny Jana Soběslava a Jošta Moravského, vytvořené ve 40. letech 18. století Janem Leonardem Weberem. Joštovo jméno nese jedna z hlavních ulic v centru Brna.

zdroj: www.brno.cz