Jaroslav Vrchlický

* 17. 2. 1853, Louny (Louny), Česká republika (Czech Republic)
† 9. 9. 1912, Domažlice (Domažlice), Česká republika (Czech Republic)
pedagog, překladatel, dramatik, básník

 

národnost: česká
pohlaví: muž

heslo:
Pocházel z Loun, jeho otec byl kupec. Dětství strávil v Ovčárech u Kolína. Měl zde strýčka, který byl knězem. Gymnázium studoval ve Slaném (od roku 1862), Praze a Klatovech. Po jeho ukončení (1872) studoval na přání rodičů bohosloveckou fakultu. Záhy však, již v roku 1873 přestoupil na filozofickou fakultu v Praze, kde studoval dějepis, filozofii a francouzskou literaturu, kterou později také překládal.
Pseudonym pro něj vymyslel jeho přítel, známý lékař Josef Thomayer, když spolu ještě jako studenti navštívili na jaře rozkvetlé údolí říčky Vrchlice u Kutné Hory a on byl unesen nádhernou jarní scenérií.
Používal slova pábit, když si odcházel zakouřit. Toto slovo později posunul dále Bohumil Hrabal, jenž je používal ve svých dílech (Pábitelé).
Na studiích se seznámil s Zikmundem Winterem, Josefem Václavem Sládkem a Aloisem Jiráskem a spolu založili skupinu lumírovců (Jirásek záhy přešel k ruchovcům).
Od roku 1875 působil jako tajemník a vychovatel synů hraběcí rodiny Montecuccoli-Laderchi v Meranu v Itálii.
Po svém návratu působil jako učitel a roku 1877 byl jmenován tajemníkem na české technice, později se stal profesorem moderních věd a získal čestný doktorát.
V roce 1901 jej, spolu s Antonínem Dvořákem, rakouský císař František Josef I. povýšil do šlechtického stavu a jmenoval jej členem Panské sněmovny říšské rady ve Vídni. Vrchlický zde vystupoval a obhajoval požadavek všeobecného hlasovacího práva. Jako člověk byl nesmírně činný, mj. byl členem Královské akademie v Padově, členem tovaryšstva polského v Paříži a samozřejmě čestným občanem mnoha českých měst. Od roku 1893 byl jmenován profesorem evropské literatury na Univerzitě Karlově. Byl také členem České akademie věd a umění.
Vrchlický byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu, cena však mu nebyla udělena.
Jeho dílo obsahuje přes 200 svazků, mj. přes 80 básnických sbírek a 50 divadelních her.
Jeho básnické sbírky a dramata jsou vrcholnou ukázkou formální dokonalosti, avšak zároveň poměrně čtivé. Vrchlický se snažil dokázat, že čeština může vyjádřit všechno, což skutečně lze.
Pozdějšími generacemi, a to již počínaje generací 90. let 19. století, byla Vrchlického tvorba často kritizována až odsuzována. Proti jeho dílu vystoupili například také i o tři roky starší Tomáš Garrigue Masaryk, jenž Vrchlického uznával jen jako dobrého překladatele, a F. X. Šalda. Až další generace básníků jako Viktor Dyk, Lev Blatný a Jaroslav Seifert, si uvědomila kvalitu jeho básnického díla, a nyní je považován za jednoho z nejvýznamnějších českých básníků.
Vrchlický svým dílem připravil půdu pro symbolismus. Cílem jeho díla bylo vytvořit poezii, která by se zcela vyrovnala vrcholnému evropskému básnictví a ztělesňovala harmonický ideál člověka. Zabýval se historickými náměty, především vývojem lidstva. Vycházel mj. z Legendy věků od Victora Huga. Při tomto mapování historie nacházel největší inspiraci v antické lyrice.
cs.wikipedia.org, 2013/03/01

poznámka:
Skutečné jméno
Frída, Emil, 1853-1912