Egon Bondy

* 20. 1. 1930, Praha, Česká republika (Czech Republic)
9. 4. 2007, Bratislava (Bratislava), Slovensko (Slovakia)
spisovatel, filozof, básník

 

národnost: česká
pohlaví: muž

heslo:
Jeho otec byl plukovníkem československé armády. V roce 1947 Zbyněk Fišer, budoucí Egon Bondy, přerušil studium na gymnáziu a vydal se na cestu bohémského života bez stálého pracovního poměru.
Jako zapálený marxista vstoupil v roce 1947 do KSČ, ale po únoru 1948 z KSČ vystoupil.
Jak napsal ve vzpomínkové knize Prvních deset let (rukopis 1981, vydáno 2003), žil počátkem 50. let „zjevně jako individuum práce se štítící, kriminální živel a sanktusák – po několik dlouhých let. Byl jsem za tu dobu zase i párkrát v blázinci, ale nepomohlo to. Pro pivo jsem byl schopen všeho“ (s. 61). Stálý pracovní poměr neměl, „živil“ se i žebrotou a drobnými krádežemi.
Koncem 40. let se poznal s Karlem Teigem a Závišem Kalandrou a navázal přátelství s básníkem Ivo Vodseďálkem, nonkonformní literátkou Janou Krejcarovou, později s výtvarníkem Vladimírem Boudníkem a spisovatelem Bohumilem Hrabalem. S Janou Krejcarovou navázal též intimní vztah a v roce 1949 s ní připravil surrealistický sborník Židovská jména, který obsahoval 15 textů. Každý z přispívajících si zvolil židovský pseudonym, též na protest proti antisemitskému zabarvení vykonstruovaných procesů v Sovětském svazu i v Československu. Od tohoto okamžiku Zbyněk Fišer začal užívat jméno Egon Bondy. V následujících letech psal básně, snil o světové revoluci i o snadném zbohatnutí, a žil na hraně zákona.
Ve svém životě na okraji společnosti se nakrátko dostal do vězení[zdroj?] a během svérázného výletu (či pokusu o emigraci) do Rakouska zažil kuriózní dobrodružství s francouzskou tajnou službou, které nabídl provedení atentátu na sovětské vedení. „Věc je jednoduchá jak slunce. Potřebujeme dvě krabičky od sirek s blechami – ty jsem byl dokonce ochoten dodat gratis – naočkovanými všemi prevítskými mory světa… a moji agenti z lásky vypustí ty blechy při manifestaci 7. listopadu pod tribunou na Rudém náměstí. Vznikne sice nějaký ten počet epidemií, ale blechy přeskáčou samozřejmě zaručeně i na tribunu a skočí i na maršála Stalina, na maršála Vorošilova, na soudruha Beriju i na soudruha Molotova a další.“ (tamtéž, s. 54). Z pokusu sešlo, ale Bondy alespoň vyinkasoval nějaké peníze.
Zájem o filozofii, především marxistickou, čínskou a indickou ho přiměl k návratu ke studiu. V roce 1957, ve věku 27 let, odmaturoval na Gymnáziu v Hellichově ulici, téhož roku se dostal na dálkové studium filozofie a psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, přestože nepodal včas přihlášku. „Šel jsem rovnou za děkanem. Ten tam samozřejmě nebyl, ale byl tam jeho tajemník Salač. Byl to alkoholik. Jak jsme na sebe dýchli, tak jsme poznali bratry v triku. Salač mne okamžitě, jakožto dělnického kádra, vzal ke zkušební komisi, že naposled mají ještě přezkoušet mne. A tím to ovšem bylo hotovo...“ (tamtéž, s. 88).
Studium absolvoval v roce 1961, v letech 1957–1962 navíc pracoval jako noční hlídač v Národním muzeu. Mezi roky 1962–1967 byl zaměstnán v bibliografickém oddělení Státní knihovny ČSSR. V té době začal publikovat ve vědeckých časopisech (Dějiny a současnost, Filozofický časopis aj.). V roce 1967 mu vyšly pod vlastním jménem první knihy, a to Otázky bytí a existence a Útěcha z ontologie. Za tyto filozofické práce obdržel v roce 1967 akademický titul doktor filozofie (PhDr.) a vědeckou hodnost kandidát věd (CSc.). Od stejného roku byl v invalidním důchodu.
V 70. letech se seznámil s Ivanem Martinem Jirousem, manažerem hudební skupiny Plastic People of the Universe, která zhudebnila část jeho textů. V 80. letech ovlivnil ranou tvorbu Jáchyma Topola nebo J. H. Krchovského.
Bondy se ve svých textech nikdy neztotožnil s podobou poúnorového režimu a stal se jeho vytrvalým kritikem. Současně však v letech 1952–1955, 1961–1968 (krycí jméno „Klíma“), 1973–1977 (krycí jméno „Mao“) a 1985–1989 (krycí jméno „Oskar“) spolupracoval se Státní bezpečností.
Psal udání na svou bývalou družku Janu Krejcarovou (dceru Mileny Jesenské), jejího muže, sociologa Miloše Černého (na základě Bondyho udání vyloučen ze studia), filosofy Jana Patočku, Ivana Dubského, Jiřího Němce nebo mladé začínající spisovatele. Až do roku 1969 vydával prorežimní marxistické publikace a po tři desetiletí poskytoval režimu důležité kontrarozvědné, a dokonce rozvědné informace.
Velké výhrady měl k politické situaci po sametové revoluci v roce 1989. Angažoval se v ultralevicových politických formacích (strana Levý blok, příspěvky do Haló novin aj.), psal politologické eseje. Hlásil se svého času k trockismu, později k maoismu, blízko měl i k anarchismu.
V roce 1981 obdržel Cenu Egona Hostovského.
V roce 1989 se přestěhoval do Telče, odkud v devadesátých letech přesídlil do Bratislavy, jakožto formy protestu proti rozdělení Československa, kde v letech 1993–1995 vyučoval na tamější Univerzitě Komenského filozofii. V posledním období života působil také jako zpěvák ve skupině Požoň sentimental, hrající hospodské folklórní písně.
Z manželství s Jaroslavou Krčmaříkovou má Bondy syna Zbyňka Fišera ml. (narozen 1959), příležitostného básníka (sbírka Lesbický sen (1993)). Životní družkou se mu ale stala až v roce 1963 Julie Nováková (1920–1994).
V roce 1981 napsal paměti Prvních deset let, zachycující jeho bouřlivé období přibližně v období 1947–1957. Původně měly vyjít padesát let po autorově smrti, nakonec vyšly již v roce 2003. Do obecnějšího povědomí veřejnosti vešel však nejvíce díky knihám Bohumila Hrabala Morytáty a legendy, Něžný barbar (zfilmováno v roce 1989) a některým dalším. On a jeho paměti Prvních deset let inspirovali film 3 sezóny v pekle.
Zemřel v pondělí 9. dubna 2007 v Bratislavě ve věku 77 let na následky popálenin třetího stupně, které utrpěl po vzplanutí pyžama od vlastní cigarety.
cs,wikipedia.org, 11.4.2018

poznámka:
viz též (vl.jm.)
Fišer, Zbyněk, 1930-2007
Bondy, 1930-2007
Historie záhlaví
Pod vlastním jménem psal filozofické práce, pod pseudonymem poezii. Některé politologické i filozofické spisy vydal též pod pseudonymem Bondy.
PhDr. CSc.
-
1950-54 tvořil s Vladimírem Boudníkem
1967 - doktor filosofie, kandidát věd, invalidní důchodce
+ Lidové noviny 10.4.2007