Národní galerie v Praze

rok vzniku: 1949
obec: Praha
adresa: _
PSČ: 110 00
tel.: 224810758
fax: 222324641
e-mail: tisk@ngprague.cz
www: www.ngprague.cz

poznámka:
pořadatel, vydavatel, ředitelství
vznikla sloučením Sbírky starého umění a Moderní galerie

heslo:
Dne 5. února 1796 se sešla skupina významných představitelů patrioticky zaměřené české šlechty společně s několika vzdělanci z řad osvícenského měšťanstva. Cílem jejich schůzky bylo založení korporace, která měla pozdvihnout upadlý umělecký vkus domácí veřejnosti. Praktickým naplněním měla být veřejně přístupná obrazárna a akademie umění.
Společnost vlasteneckých přátel umění, jak se korporace nazývala, ještě roku 1796 shromáždila kolekci téměř šesti stovek děl a představila je veřejnosti v sálech Černínského paláce na Hradčanech. Společnost však nesměla mít vlastní majetek, a tak základem této expozice byly zápůjčky z majetku rodu Šternberků, Františka z Vrtby, Františka Josefa Kolovrat-Libštejna, Antonína Isidora z Lobkovic a Arnošta Františka z Valdštejna.
V roce 1809 musela Obrazárna opustit Černínský palác a přestěhovala se do Šternberského paláce na Hradčanském náměstí. První expozice zde byla otevřena roku 1814 a tištěný katalog z roku 1827 uvádí již 1725 maleb. Od roku 1835 si Společnost začala budovat vlastní kmenový fond. Základem se stal rozsáhlý soubor děl, který v letech 1843-1848 daroval Obrazárně český sběratel a lékař Josef Hoser. Ve druhé polovině 19. století obohatily pražskou sbírku významné dary a nákupy. Roku 1856 věnoval velký soubor maleb hrabě Bedřich Sylva-Taroucca, dále právník Jan Kaňka, emeritní rektor Karlovy univerzity, roku 1863 byl zakoupen na popud hraběte Františka Thuna soubor grafik a kreseb Václava Hollara (tzv. Hollareum) z Bonnu.
Roku 1871 prodala Společnost vlasteneckých přátel umění Šternberský palác a zaměřila se na projekt vlastní galerijní budovy, ke stavbě však nedošlo. V roce 1873 Společnost přijala nabídku České spořitelny a rozhodla se vystavit svou kolekci v nově zbudovaném Domě umělců – Rudolfinu. Instalace, kterou připravil malíř a inspektor galerie Viktor Barvitius, byla otevřena v roce 1885. Mezi akvizicemi tohoto období dominovaly velkolepé dary knížete Jana II. z Lichtenštejna, lékárníka Augusta Řehoře, Josefa Hlávky, Vojtěcha Lanny a dalších.
Protože Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění nepodávala dostatečně reprezentativní obraz soudobého umění na konci minulého století v Čechách, rozhodla se mladočeská politická reprezentace prosadit projekt založení muzea určeného výhradně moderní tvorbě. Roku 1902 vznikla Moderní galerie Království českého jako soukromá fundace císaře Františka Josefa I. Byla patriotně rozdělena do dvou odborů, reprezentujících umění české a německé. Nakupovala díla soudobých umělců – obrazy A. Slavíčka, M. Švabinského, J. Preislera, F. Kupky, plastiky F. Bílka a J. Mařatky. Nastupující avantgarda zůstala však zcela mimo zájem kurátorů českého odboru. K jejich přínosům na druhé straně patří vybudování kolekce domácí tvorby 19. století s důrazem na dílo J. Navrátila, J. Mánesa, A. Chittussiho a generaci Národního divadla. V roce 1923 zakoupila galerie reprezentativní soubor moderního francouzského umění a ve 20. a 30. letech byla také dotvořena retrospektivní kolekce českého odboru Moderní galerie. Systematickou činností německého odboru vznikl pozoruhodný fond německého a rakouského malířství, zastoupený díly J. Führicha, O. Kokoschky, G. Klimta a dalších. K prestiži instituce nepřispívalo systematické odmítání děl české avantgardy. Vedení bylo úzce spjato s vedením SVU Mánes a titulární hlavou galerie byl až do své smrti předseda národních demokratů Karel Kramář. Díky Antonínu Matějčkovi a kustodovi Vojtěchu Volavkovi muzeum po reinstalaci v roce 1930 mohlo představit alespoň omezený soubor výtvarné avantgardy.
Také Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění prošla po roce 1918 závažnými změnami. V roce 1919 se vedení ujal Vincenc Kramář (1877–1960), který proměnil starou Obrazárnu v relativně moderní, odborně spravovanou galerii. Sbírky však musely roku 1929 opustit Rudolfinum, které se stalo sídlem poslanecké sněmovny, a nalezly přístřeší v novostavbě Městské knihovny. Vincenc Kramář striktně omezil pole zájmu pouze na umělecká díla vytvořená před rokem 1800, doplnil však sbírky malbami Franciska Goyi, El Greka, Albrechta Dürera a dalšími. Pozdější tvorba připadla do kompetence Moderní galerie, o jejíž sloučení s Obrazárnou se Kramář několikrát neúspěšně pokusil. V letech 1934–1936 byly sbírky postupně převedeny do státní správy a zřízena Státní sbírka starého umění. V roce 1939 opustil Vincenc Kramář funkci ředitele Státní sbírky. Jeho nástupce, univerzitní profesor Josef Cibulka, navázal na Kramářovu promyšlenou akviziční politiku a podařilo se mu získat závažná díla středověké malby. Instituce se po Cibulkově nástupu začala spontánně nazývat Národní galerie.
V roce 1942 administrativa Protektorátu Čechy a Morava zrušila Moderní galerii a její kolekce připadla do správy Národní (Českomoravské zemské) galerie. V červnu 1945 nahradil Josefa Cibulku ve funkci Vladimír Novotný, někdejší Kramářův asistent. Padesátá léta probíhala ve znamení hektického narůstání sbírkového fondu, galerie částečně rezignovala na postavení odborné instituce a stala se sběrnou konfiskátů rozličné kvality. V roce 1949 se hlavní část sbírek vrátila do Šternberského paláce. Významně obohacená grafická kolekce nalezla důstojné umístění v paláci Goltz–Kinských na Staroměstském náměstí. Za vedení Vladimíra Novotného získal ústav strukturu, kterou si s určitými proměnami uchoval dodnes. V roce 1952 přibyla Sbírka orientálního umění, francouzskou kolekci obohatil v roce 1959 skvělý dar části sbírky Vincence Kramáře.
V letech 1967–1990 určovala osudy Národní galerie silná osobnost ředitele Jiřího Kotalíka. Za jeho epochy vzrostl rozsah sbírek, odborného potenciálu i množství výstavních objektů. Vedle paláce Šternberského a Goltz-Kinských užívá Národní galerie od roku 1976 též někdejší Klášter sv. Jiří na Pražském hradě, kde sídlí Sbírka starého českého umění. Expozice české tvorby 19. století byla otevřena roku 1980 v Klášteře sv. Anežky České. Na zámku Zbraslav se připravuje expozice orientálního umění. Po pokusech o prezentaci moderního a současného umění formou velkých výstav byla v roce 1995 zpřístupněna expozice moderního a současného umění ve Veletržním paláci.